Antonín Máša

*22.7.1935 (Višňová u Příbrami, Československo) – †4.10.2001 (Příbram, Česká republika), český filmový a divadelní scenárista a režisér, dramatik a dramaturg, příslušník tzv. druhé generace FAMU. Pocházel z rodiny obchodníka, v Příbrami vystudoval Vyšší hospodářskou školu a od roku 1954 studoval novinářství a český jazyk na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1956 však studia přerušil a pracoval jako redaktor Vesnických novin v Poděbradech. V letech 1957–1963 vystudoval filmovou a televizní dramaturgii na FAMU a poté působil jako dramaturg, scenárista a režisér ve Filmovém studiu Barrandov, kde psal a natáčel komorní společenská dramata, kriticky reflektující soudobé poměry i reminiscence nedávné minulosti s častým motivem bloudění, hledání řádu a jistot a se silným morálním apelem. Jeho blízkým spolupracovníkem byl podobně „postižený“ režisér Evald Schorm a své oblíbené herce (zejména Petr Čepek a Jan Kačer) nacházel v Činoherním klubu. S nástupem normalizace na počátku 70. let byl kvůli svým uměleckým i politickým názorům nucen odejít z Barrandova a jeho filmové a televizní scénáře (Ženy náš osud, Sen o míru, Zabíjet je snadné, Dobrá věc se podařila) byly staženy z výroby. Jisté porozumění našel ve Zlíně, kde mohl v 70. letech natočit dva snímky pro děti (Rodeo, Proč nevěřit na zázraky), ale těmito ojedinělými návraty za kameru (filmy navíc vznikaly pod ideologickým dozorem a ve značně okleštěné a zdevastované podobě) se mu nepodařilo navázat na kvalitu tvorby z 60. let. Zásluhou dramaturgyně Mileny Honzíkové a režiséra Jana Kačera se začal od druhé poloviny 70. let více věnovat divadlu (spolupracoval s oblastními scénami v Kolíně, v Chebu, v Ostravě, ale zejména s Laternou magikou a Národním divadlem), kde se prosadil jako autor (a částečně i jako režisér) původních her či adaptací literárních děl: Rváč (1979, podle I. S. Turgeněva), Ani slovo o lásce (1981), Noční zkouška (1981), Vivisekce (1987), Mrtvá živá voda (1989), Zpověď dítěte svého věku (1993, podle A. de Musseta) a Podivní ptáci (1996). Příležitostně spolupracoval též s (tehdejší) Československou televizí. V roce 1989 se mohl vrátit do Filmového studia Barrandov, kde natočil svůj další autorský film Skřivánčí ticho a kde od roku 1990 působil jako vedoucí jedné z tvůrčích skupin. Angažoval se též v organizační činnosti – např. pracoval ve vedení FITES (Filmový a televizní svaz), ale vzhledem k tomu, že popřevratová doba mu nepřinesla žádné nové tvůrčí podněty ani počiny, přestal se postupně věnovat jakékoliv umělecké činnosti a koncem života se stáhl zcela do ústraní. Zemřel ve věku pouhých 66 let. Vybraná filmografie (režie a scénář, není-li uvedeno jinak): krátký film Turista (1961, spol. na námětu a scénáři), povídkový snímek Místo v houfu (1964, námět a scénář), demaskující studie příslušníka nadšené generace mládežnických funkcionářů Každý den odvahu (1964, námět a spolupráce na scénáři s režisérem Evaldem Schormem), studie generačního rozčarování a tápání 60. let a režijní debut Bloudění (1965, námět, scénář + režie spolu s Janem Čuříkem), poetická tragikomedie, inspirovaná secesí, groteskní absurditou a kmotrovstvím Franze Kafky a ozdobená účastí Petra Čepka, Hotel pro cizince (1966, + námět), nákladná podívaná o velké nešťastné cirkusácké lásce na motivy z díla Eduarda Basse Lidé z maringotek (1966, spolupráce na scénáři s Martinem Fričem), psychologická studie citového sblížení dvou ideově rozdílných lidí podle autobiografického námětu Mileny Honzíkové Ohlédnutí (1968), adaptace novely Karla Štorkána Rodeo (1972), konec druhé světové války očima dvanáctiletého chlapce Proč nevěřit na zázraky (1977, + námět), dětská komedie Prázdniny pro psa (1980, námět a scénář), televizní film na motivy novely M. Batailla Vánoční stromek (1983, scénář), komedie o věčném a věčně nespokojeném idealistovi Co je vám, doktore? (1984, námět, scénář), televizní drama o rodinném sblížení Návštěvní hodiny (1985, námět a scénář), večerníčkový seriál Třináct stránek z památníčku (1985, scénář), televizní drama Vítězná prohra (1989, námět a scénář), společenská moralita o umělecké i osobní krizi umělce a zároveň i tragikomický obraz poměrů v totalitní společnosti před listopadovým převratem Skřivánčí ticho (1989), aktualizovaný přepis Mášovy divadelní hry Noční zkouška o mravním úpadku v době normalizace pod názvem Byli jsme to my? (1990), televizní drama Zápas o člověka Nelibu (1991, + námět), televizní adaptace Mášovy hry podle slavné románové diagnózy Alfreda de Musseta Zpověď dítěte svého věku pod názvem Spoveď (Slovensko 1994), dokumentární rekonstrukce událostí z listopadu 1989 Polojasno (1999, spol. na scénáři), dokument Sametová kocovina (2000, účinkující).