Československá strana lidová

Tradiční politická strana, jejíž kořeny sahají do 19. století, kdy se začali politicky formovat stoupenci českého i moravského katolicismu, kteří byli rozptýleni v několika politických stranách. Důležitým podnětem k politickému formování křesťanů bylo vydání encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum (1891). Na Moravě vznikla Katolická strana národní na Moravě (od roku 1896) a Křesťansko sociální strana (1899), v Čechách Česká strana křesťansko sociální (1894), Katolická národní strana (1903) a další. Po roce 1911 se objevovaly tendence ke sjednocení. Obě významné moravské strany se spojily v říjnu 1918. Československá strana lidová vznikla v lednu 1919, ale jednotlivé strany si stále udržovaly autonomní postavení a byly spojeny pouze poslaneckým klubem. Mořic Hruban pronikl jako ministr bez portfeje do Kramářovy vlády, výraznějšího postavení ale strana dosáhla až od roku 1922 po definitivním sloučení za předsednictví Msgr. Jana Šrámka a po rozchodu se slovenskými ľudáky (Hlinkova slovenská ľudová strana). Strana patřila k politickému středu, zavrhovala třídní boj a podporovala demokratické principy a tzv. křesťanský solidarismus a opouštěla původní konzervatismus, výrazně spjatý s duchovenstvem. Šrámkovi lidovci od roku 1921 pronikli do všech koaličních vlád ČSR. V období první republiky dosáhli největšího úspěchu ve volbách v roce 1925, kdy se s 9,7% hlasů stali po agrárnících a komunistech třetí nejsilnější stranou, na Moravě byla vůbec nejsilnější stranou. Lidovci v té době sdružovali přes 250 tisíc členů, ústředním tiskovým orgánem strany byly Lidové listy. Ve třicátých letech Šrámek stranu směřoval k politice Hradu, objevila se jen malá skupinka fašizujících lidovců. Po Mnichově strana dočasně zanikla a pravicovější část vstoupila do Strany národní jednoty, politického uskupení, které pod vedením agrárníků (R. Beran) prosazovalo politiku spolupráce s nacistickým Německem. Značná část lidovců se ale zařadila do domácího i zahraničního odboje. Jan Šrámek se stal místopředsedou Československého národního výboru ve Francii a později předsedou exilové vlády v Londýně. Po válce strana přijala Košický vládní program a zůstala jedinou nesocialistickou stranou v rámci Národní fronty, kde hráli prim komunisté. V prvních poválečných volbách (1946) získali lidovci přes 20% hlasů a 46 mandátů. V revolučním roce 1948 podala čtveřice lidoveckých ministrů (J. Šrámek, F. Hála, A. Procházka, J. Kopecký) demisi, kterou prezident E. Beneš přijal. Po „vítězném únoru“ už jejich místa zabrali stoupenci aktivistického křídla strany (J. Plojhar, A. Petr), kteří podporovali vedoucí úlohu KSČ. Přes vyloučení ze strany za pomoci akčního výboru převzali vedení lidovecké tiskárny a Ústředního sekretariátu ČSL a lidovečtí kandidáti se tak i v totalitní éře objevovali na společné kandidátce Národní fronty. Protikomunisticky orientovaní lidovci (B. Chudoba, P. Tigrid, H. Koželuhová aj.) vystupovali proti režimu, mnozí se zapojili do odboje. Z 46 předúnorových poslanců ČSL jich 10 opustilo zemi, 12 bylo uvězněno (z toho 4 byli umučeni nebo popraveni) a 13 bylo zbaveno poslaneckého mandátu. Emigrující lidovci založili křesťansko-demokratickou stranu, která spolupracovala na založení Rady svobodného Československa a Středoevropské křesťansko-demokratické unie. Další se zapojili do domácího protikomunistického odboje. Aktivistické vedení „obrozené“ strany provedlo v řadách strany radikální čistku zaměřenou na kritiky KSČ a podvolilo se Národní frontě, kde suverénně rozhodovali komunisté. Josef Plojhar (předseda ČSL 1951–1968) sice pomohl straně k přežití, ale zároveň lidovce výrazně kompromitoval prorežimním vystupováním. V 50. a 60. letech byl počet členů ČSL regulován na 15 až 20 tisíc. Obrodné demokratizační hnutí uvnitř strany v době „Pražského jara“ a hlasy volající po obnovení pluralitního politického systému utnul příchod okupačních vojsk. Po roce 1989 se strana transformovala a navázala na předúnorové tradice a program pravého středu. Ve volbách 1990 kandidovala ČSL společně s Křesťansko-demokratickou stranou a Křesťansko-demokratickým hnutiem pod hlavičkou Křesťanské a demokratické unie (KDU). Stala se třetí nejsilnější stranou, ale byla poškozena aférou předsedy J. Bartončíka obviněného ze spolupráce s komunistickou StB. Koalice se v roce 1991 rozpadla, ale hnutí KDU (sdružovalo ČSL, Svobodnou rolnickou stranu, Moravské občanské hnutí aj.) se v březnu 1992 transformovalo na politickou stranu Křesťanská demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL). Předsedy ČSL byli Jan Šrámek (1919–1948), Alois Petr (1948–1951), Josef Plojhar (1951–1968), Antonín Pospíšil (1968–1973), Rostislav Petera (1973–1980), František Toman (1980–1981), Zbyněk Žalman (1981–1989), Josef Bartončík (1989–1991).