David Černý

*15.12.1967 (Praha), český sochař a výtvarník. Studoval design a později sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Zajímal se o prostředí nezávislé kulturní scény konce 80. a počátku 90. let, podílel se na aktivitách Bullshitfilmu, s přáteli vytvářel krátkodobé instalace a performance na pomezí večírku a uměleckého díla. Vystavoval pod bývalých pražským Stalinovým pomníkem, vytvořil Létající dolary pro Muzeum Andy Warhola ve slovenských Medzilaborcích. První větší veřejný ohlas měla jeho socha kráčejícího trabanta Quo vadis umístěná na Staroměstském náměstí (1990). Celonárodní diskusi pak rozpoutal Růžový tank, neboli přemalování vojenského tanku, který sloužil jako památník sovětské armádě, na růžovou barvu (1991). Ve své době se jednalo o ojedinělou, politicky motivovanou uměleckou akci s velkým mediálním dosahem. Rozbouřit veřejné mínění se Černý pokusil i svou mystifikační akcí Den zabíjení v Madridu a v Londýně v rámci festivalu Edge 92. Výstava ve Špálově galerii v Praze v roce 1993 završila první tvůrčí období Davida Černého. Představil zde mimo jiné sérii Kitů, předimenzované pistole poprvé použité ve Dni zabíjení, a instalaci Malost z roku 1991. V letech 1994–1996 žil v New Yorku. Vystavoval v galerii Ronadla Feldmana a účastnil se putovní výstavy Beyond Belief. Po návratu do Prahy začal spolupracovat s filmem a současně rozvíjel motiv obřího batolete Miminko umístěného na fasádu architektury, který pocházel již z amerického období. Deset Miminek se mu v roce 2001 podařilo dlouhodobě umístit na Žižkovský televizní vysílač. Od konce devadesátých let Černý realizoval několik velkých projektů do veřejného prostoru (Viselec v Jilské ulici v Praze – 1996, Sv. Václav v pasáži Lucerna – 1999, série bronzových modelů z historie českých dějin Český betlém v automobilovém muzeu ve Wolfsburgu). Metodou Davida Černého je často provokace veřejnosti a testování estetických i společenských limitů. To se mu podařilo i v případě obří skládačky Entropa, umístěné u příležitosti českého předsednictví Evropské unie na budovu Rady EU v Bruselu (2009). Řada jeho podobně rozsáhlých a finančně náročných projektů ale zůstává nerealizována.