Divadlo Na zábradlí

Divadlo v Praze, založené v roce 1958 Helenou Philippovou, Ivanem Vyskočilem, Jiřím Suchým a Vladimírem Vodičkou. Nese název podle uličky vedoucí z Anenského náměstí na nábřeží. Jako první představení bylo de 9.12.1958 uvedeno divadelní leporelo plné písniček Kdyby tisíc klarinetů. V březnu 1959 se k činohernímu souboru divadla připojil Ladislav Fialka se svou pantomimickou skupinou. Činohra a pantomima vedle sebe existovaly až do jeho smrti v roce 1991. Na počátku 60. let 20. století byl v divadle angažován režisér Jan Grossman, scénograf Libor Fára a dramaturg a dramatik Václav Havel a Divadlo Na zábradlí začalo rozvíjet českou podobu absurdního divadla. (V. Havel: Zahradní slavnost, Vyrozumění; A. Jarry: Král Ubu; F. Kafka: Proces). V tomto období se divadlu dostalo značného uznání doma i v zahraničí, Grossman a Havel však byli nuceni z divadla odejít. V 70. a 80. letech 20. století se Divadlo Na zábradlí stalo útočištěm některých filmových režisérů české nové vlny šedesátých let, kterým byla znemožněna filmová práce. Byl to především Evald Schorm, který od roku 1976 vytvořil v Divadle Na zábradlí řadu vynikajících až kultovních inscenací (W. Shakespeare: Hamlet, Macbeth; F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi; C. Confortés: Maraton). V roce 1989 se do divadla vrátil Jan Grossman jako režisér a pozdější ředitel, po jeho smrti v roce 1993 byl jako umělecký šéf jmenován Petr Lébl, jeden z nejtalentovanějších režisérů (J. Genet: Služky; L. Stroupežnický: Naši naši furianti, N. V. Gogol: Revizor, A. P. Čechov: Racek, Ivanov, Strýček Váňa). Po Léblově tragické smrti v roce 1999 pokračovalo v hledačské, netradiční linii podoby Divadla Na zábradlí umělecké vedení ve složení dramatik a režisér J. A. Pitínský, herec a režisér Jiří Ornest a dramaturgyně Ivana Slámová. Později, od roku 2003, tvořil umělecké vedení vedle Ivany Slámové i dramatik a režisér Jiří Pokorný. Ti se pokoušeli texty klasické dramatické literatury prokládat českými i světovými premiérami současných dramatických autorů.