ebionité

Ebionité – židokřesťanská sekta v 1.- 4. století, původně sekta farizejská. Ebionité nepatřili k Nazorejským, i když v pozdějších spisech křesťanských autorů byly obě tyto skupiny zaměňovány nebo označovány jako židokřesťané. Ve víře Ebionitů se projevují rozdílné názory na některé události ze života Ježíše Krista. Uznávali sice Ježíšův mesiášský nárok, ale neuznávali jeho božství. Jedna část Ebionitů neuznávala jeho nadpřirozené početí, ale domnívala se, že se narodil přirozeně svým rodičům a byl Bohem vyvolen jako Mesiáš při svém křtu, jiní Ebionité zase přijímali biblické narození Ježíše z Marie jakožto panny a Ducha svatého, ale neuznávali jeho preexistenci, vytvořili si svou vlastní christologii, a nepřijímali christologii tehdejší ortodoxní církve. Byli přesvědčeni, že Kristova smrt nezrušila povinnost dodržovat příkazy Zákona a striktně je dodržování včetně slavení soboty a rituální obřízky chlapců, a všech dalších zákonných ustanovení o zachovávání rituální čistoty. Zdá se také, že nejedli maso. Na druhou stranu mohli rozvádět svá manželství. Ze Starého Zákona uznávali jen Tóru. Nesouhlasili s šířením křesťanství mezi pohany. Pokud někdo z pohanských řad projevil zájem o křesťanství, musel se nejprve plně zapojit do židovské komunity a až poté mohl být, jako bývalý pohan, přijat do církve. Při bohoslužbách používali Matoušovo evangelium psané hebrejsky či aramejsky. Také slavili neděli jako připomínku Kristova zmrtvýchvstání (již slaví i křasťané). Neuznávali Pavlovy spisy ani jeho teologii. Pavla dokonce považovali za odpadlíka od Zákona Mojžíšova a pokoušeli se jeho vliv všelijak zmenšovat. Pravděpodobně o nich se píše v epištole Galatským jako o falešných bratřích. Prvotní křesťané je nazývali Ebionim, to znamená “chudí” a podle blahoslavenství chudých, jejichž je království nebeské, žili také Ebionité v komunitách se společným vlastnictvím. Nestavěli chrámy, ale synogogy a město Jeruzalém pokládali za příbytek Boží.