Jan Evangelista Purkyně

*17.12.1787 – †28.7.1869, český přírodovědec (fyziolog, anatom a biolog), filozof, organizátor vědního a kulturního života, národní buditel. Otec malíře Karla Purkyně. Největší český přírodovědec 19. století, světového významu. Původně studoval bohosloví, pod vlivem filozofie Fichtovy vystoupil z puristického řádu a vystudoval lékařství. Spisem o zraku a vidění z roku 1818 upozornil na sebe J. W. Goetha. Na jeho doporučení, mimojiné, se v roce 1823 stal profesorem fyziologie ve Vratislavi, kde založil první fyziologický ústav pracující experimentálními metodami, který se stal vzorem pro podobné ústavy jinde. Od roku 1850 je univerzitním profesorem v Praze. Purkyně je jedním ze zakladatelů experimentální fyziologie a psychologie. Usiloval o založení české Akademie věd a ve spise Akademia z roku 1861 podal svou koncepci takové vrcholné vědecké instituce. Podílel se na založení Spolku českých lékařů a Časopisu lékařů českých (současná Česká lékařská společnost J. E. Purkyně nese jeho jméno). Od roku 1853 vydával český přírodovědný časopis Živa. Od roku 1841 byl českým zemským poslancem. V roce 1848 účastník Slovanského sjezdu v Praze. Snažil se o vytvoření pevných základů pro vědeckou činnost v českém jazyce, usiloval o přeměnu Muzea Království českého ve výchovnou a vědeckou instituci. Psal též básně a překládal básnická díla zvláště F. Schillera, J. W. Goetha a T. Tassa. Psal stati o slovanských literaturách, v Lešně objevil a získal pro Národní muzeum některé rukopisy J. A. Komenského. Nejvýznamnější Purkyňovou prací je formulace buněčné teorie, jejíž základní myšlenky přednesl poprvé na pražské přírodovědecké konferenci roku 1837. Řada dalších přírodovědných objevů byla nazvána Purkyňovým jménem: obraz cév v oku jako Purkyňova blesková figura, zrcadlení na lomových plochách oka jako Purkyňovy obrázky, změna světlosti barev v šeru jako Purkyňův fenomén, jádro vaječné buňky jako Purkyňův zárodečný měchýřek, v mozečku Purkyňovy buňky, v srdci Purkyňova vlákna. Purkyňova přírodovědecká zkoumání podněcovala jeho zájem o filozofickou problematiku. Odmítal tradiční náboženské představy, avšak nesouhlasil ani s mechanickým materialismem, který nedovede vysvětlit specifičnosti živé hmoty. Pod vlivem německé klasické filozofie, zejména F. W. J. Schellinga a později G. W. F. Hegela a německé naturfilozofie, vytvářel svůj panteistický názor s dynamickým a vývojovým pojetím světa. V Útržcích ze zápisníku zemřelého přírodovědce chápe přírodu jako jediné neomezené a nekonečné bytí a člověka jako produkt jejích tvořivých sil. Hmotu pojímal jako jednu ze stránek světové podstaty.