Jiří Příhoda

*26.4.1966 (Jihlava), český akademický sochař. V letech 1981-1985 studoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze a v letech 1990-1996 na AVU v Praze. Vystavuje od roku 1992, samostatně od roku 1993 u nás i v zahraničí. Jiří Příhoda se zabývá grafickým designem a je autorem inovativních instalací skupinových a historických výstav. Od roku 2005 vede ateliér sochařství na pražské AVU. Získal Cenu Jindřicha Chalupeckého za rok 1997. Jiří Příhoda náleží ke generaci umělců, kteří na českou výtvarnou scénu vstupovali v prvních letech po přelomovém roku 1989. Vytváří prostorové instalace a intervence do architektury, je tvůrcem videoprojekcí, ve kterých postprodukčně pracuje se známými hollywoodskými filmy. Patří k osobnostem se širokým kulturním přehledem a schopností oslovovat mezinárodní publikum. V letech 1992-1997 Jiří Příhoda vytvořil několik monumentálních prostorových instalací, které postupně ztrácely charakter sochařských objektů (23. říjen 1993, 1993-94) a stávaly se z nich emocionálně působivá prostředí inspirovaná filmem či možnostmi modelovat lidské vnímání (Záběr/klapka 02, Potopa, 1995-1996, Světlo na konci tunelu 1996-1997). Samostatnou kapitolu Příhodovy tvorby představují místně specifické instalace, ve kterých reagoval na daný architektonický prostor a využívá jeho nejrůznější vlastnosti. V instalaci 3274,8 metrů krychlových proti sobě postavil exteriér a interiér Libeňské synagogy. Spolu s Brianem Enem vytvořil v roce 1998 zvukovo-prostorovou instalaci Music for Prague v pražské Nové síni, která divákům nabídla lákavý, i když přitom nedosažitelný prostor uprostřed výstavního sálu. Ve stejném roce přemodeloval interiér Galerie Václava Špály podle předem zvolených redukcí jejího půdorysu a vytvořil tak v Čechách ojedinělou konceptuální architekturu. Od roku 1994 začal Jiří Příhoda pracovat s videoobrazem. Pracuje výhradně s cizími filmovými materiály, které různým způsobem manipuluje a promítá ve specifických, jím připravených prostorových situacích (To je konec / Meziměsto III, 1996). Z Hvězdných válek George Lucase promítal čtvrtinový vertikální pás obrazu – většinou ten, kde se právě nic nedělo – protože to je maximální segment, se kterým může podle autorského zákona volně pracovat (1997-1998). Herzogův film Nosferatu promítal na dvou zrcadlově obrácených projekcích vedle sebe, a to za dodržení upírské logiky, podle které se v projekci, která je zrcadlovým odrazem, upír nemůže objevit a byl proto z filmu digitálně vyretušován.