korejská válka

Ozbrojený konflikt na korejském poloostrově (1950–1953). Po druhé světové válce byl korejský poloostrov rozdělen na sovětskou okupační zónu na severu a americkou na jihu. V roce 1948 byla v sovětské zóně vyhlášena komunistická Korejská lidově demokratická republika a v americké prozápadní Korejská republika. V červnu 1950 severokorejská armáda s tichou podporou SSSR zaútočila na Jižní Koreu s cílem násilně obě země spojit, v několika dnech obsadila většinu jihokorejského území. OSN útok odsoudila a rozhodla o vyslání vojenské pomoci Jižní Koreji. V čele jednotek OSN stál americký generál Douglas MacArthur. Spojenecké síly se v září 1950 vylodily u Inčchonu a postupovaly na sever. Zatlačily severokorejskou armádu zpět a v říjnu obsadily hlavní město Severní Koreje Pchjongjang. Pohyb jednotek OSN v blízkosti svých hranic vnímala jako nebezpečí komunistická Čína, která v listopadu 1950 vyslala do války na pomoc Severní Koreji asi 500 tisíc vojáků. Armáda OSN byla donucena se stáhnout zpět do Jižní Koreje, vojska obou komunistických států v lednu 1951 dobyla její hlavní město Soul. Na jaře téhož roku byla opět vytlačena na sever. Válka se poté dostala do mrtvého bodu a fronta se ustálila v blízkosti 38. rovnoběžky – hranice obou států. Do bojů se neoficiálně zapojil také SSSR – jeho elitní piloti létající na moderních MiG-15 bojovali na severokorejské straně. V červenci 1951 zahájil nový velitel sil OSN generál Mathew Ridgway mírová jednání, která se vyznačovala oboustrannou nedůvěrou. Válka mezitím pokračovala – už však nešlo o dobývání rozsáhlých území, ale o boje o strategické kóty na hřebenech podél linie fronty. Tuto podobu měl konflikt následující dva roky, k podepsání příměří došlo 27.7.1953 (definitivní mírová smlouva nebyla podepsána dodnes). Hranice mezi Jižní a Severní Koreou zůstala po válce nezměněna, bylo však kolem ní zřízeno demilitarizované pásmo.