krétské povstání

Vzpoura řeckého obyvatelstva Kréty proti turecké nadvládě (1897). Šlo již o několikátou akci tohoto charakteru v průběhu 19. století (povstání zde proběhla také v letech 1841, 1858, 1866–1868). Průběh a výsledek všech vzpour byl až do roku 1897 obdobný – projevy sympatií evropské veřejnosti, formální protesty velmocí, sliby reforem ze strany Turků. Tentokrát měla akce jiné důsledky. Povstalci 2.2.1897 vyhlásili připojení ostrova k Řecku. Aténská vláda poté poskytla akci podporu, která vyústila v řecko-tureckou válku. Veřejnost přinutila řeckou vládu 10.2. vyslat lodě s vojáky ke Krétě, 15.2. na návrh ruského ministra zahraničí Muravjeva své síly na ostrově vylodily velmoci (ve snaze udržet situaci pod kontrolou). Poté 2.3. zaslaly Řecku a Turecku identické nóty, v nichž navrhovaly autonomii pro Krétu a zastavení válečných příprav. Aténská vláda odmítla a zahájila blokádu ostrova, 17.4. následoval řecký pozemní útok v Thesálii. Turci však nepřítele odrazili a Řekům hrozila katastrofa. Za tohoto stavu zasáhly velmoci (zejména Británie a Rusko), které podpořily řecké zájmy a přiměly sultána uzavřít 19.5. příměří. Pod tímto tlakem Turecko také muselo uznat autonomní status Kréty, guvernérem ostrova se na základě dohody velmocí z listopadu 1898 stal řecký princ Jiří. Definitivně byla Kréta připojena k Řecku až za bosenské krize roku 1908.