Markéta Othová

*18.3.1968 (Brno), česká fotografka a ilustrátorka. Vystudovala Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze. Skrze fotografie se snaží objevit a zpřístupnit vidění, které bylo i bude jen její vlastní. Jejím konečným záměrem nejsou fotografie, které ve konečné podobě obřích černobílých formátů kontrastujících s výchozím low-tech snímáním na kinofilm vytvořily zřetelný autorský rukopis, ale teprve z nich vznikající instalace, které se nenápadně, avšak umíněně rozpínají v mikrosvěty a mikropříběhy. Othová tak konstruuje naprosto paralelní fotografii, která s logikou současné umělecké fotografie nemá příliš společného. Je totiž založena na přehodnocení modernismu a jeho vztahu k obrazu, na znovunastolení otázky po jedinečnosti a sdílení vidění, vnímání a vědění. Uspěla především v zahraničí, svou první výstavu uspořádala hned v Kunsthalle v Basileji. Svou první samostatnou českou výstavu nazvala jednoduše Best of . O jejích fotografiích psal na konci roku 2002 časopis Parkett. Ve stejném roce dostala také Cenu Jindřicha Chalupeckého. Svou samostatnou výstavou v roce 2006 Mluv s ní v Galerii Jiří Švestka navázala Markéta Othová na předchozí cykly Utopia (2000) a Návrat (2000), které sestávaly ze sérií fotografií zachycujících v krátkých časových intervalech dívku na dětském hřišti a ženu venčící psa. Jestliže ve starších pracích z odstupu zaznamenala chování anonymních lidí, ve svém novém projektu zachytila Markéta Othová z bezprostřední blízkosti zpěvačku Björk. Sérii Mluv s ní pořídila Markéta Othová při náhodném setkání s umělkyní během ročníku Benátského bienále (2005), kde se Björk podílela na hudbě k výstavě Islandského národního pavilonu. 31 záběrů zachycuje interpretku, která se obvykle fotografování brání, jak sedí u vedlejšího stolu zahradní restaurace uprostřed svých přátel. Pokradmu sledujeme její charakteristický výraz i gestikulaci, stejně tak jako proměnu chování jejího okolí. V kontrastu k tradici umělecké fotografie se přiklání k filmové logice libovolného okamžiku. Odkazuje tím nejen k tradici konceptuálních fotografických sekvencí Edwarda Ruschy, Douglase Hueblera či Hanse-Petera Feldmanna z konce 60. a počátku 70. let 20. století, ale i k postoji prvních fotografů konce 19. století, kteří svá zkoumání prováděli bez uměleckých ambicí. Podobně jako oni tematizuje základní strukturní momenty každodenní zkušenosti. Obdržela Cenu Jindřicha Chalupeckého pro rok 2002.