obrazotvornost

Schopnost člověka spojovat si v představách libovolným způsobem smyslové obrazy věcí a jejich vlastnosti. Ve filozofii hraje důležitou úlohu obrazotvornost u G. W. Leibnize a I. Kanta. Pro Leibnize je pojítkem mezi smyslovým poznáním a čistě rozumovým poznáním (smyslový a inteligibilní charakter obrazotvornosti). Obrazotvornost má úlohu prostředníka mezi smysly, jimiž jsou zprostředkovány pouze „zmatené představy“, a „pravdivým užíváním rozumu“, z něhož vyplývá „jasné vědění“. Tuto střední pozici zaujímá obrazotvornost i u Kanta. Smyslovost a rozvažování mu nutně souvisí prostřednictvím transcendentální funkce obrazotvornosti. V návaznosti na Kanta má obrazotvornost u J. G. Fichta, F. W. J. Schellinga a G. W. F. Hegela rovněž úlohu prostředníka, a tím současně tvoří první stupeň tvůrčího poznání. Postavení obrazotvornosti mezi smyslovým a rozumovým poznáním stejně jako její schopnost vytvářet neskutečné obrazy bez přítomnosti zobrazovaného předmětu jsou definovány jako znaky představy. Ve smyslu představivosti a obrazivostí je obrazotvornost psychologicky totožná s fantazií.