přímá řeč

Doslovná reprodukce, citace výroku, znění textu ap., signalizuje ji uvozovací věta, která vyjadřuje, kdo řeč pronesl, jakým způsobem, za jakých okolnosti atd., a je označována uvozovkami nebo jiným grafickým znakem (Řekl: „Přijdu."). Syntaktickým spojením s větou uvozovací se z přímé řeči stává nepřímá řeč, a to věta předmětná, mluvnicky závislá na určitém slovese uvozovací věty, dochází přitom ke změně v mluvnické osobě (řekl, že přijde) a v některých jazycích i v čase (consecutio temporum). V moderní próze je častá tzv. polopřímá řeč, jež slouží hlavně k zachycení vnitřních stavů a prožitků zobrazovaných postav. Podobně jako přímá řeč nese znaky běžně mluveného stylu, není však graficky vyznačena uvozovkami a užívá jen třetí osoby (Uvažoval, zda má přijít. Ale což, přijde.).