rasismus

[Rasizmus], soubor nevědeckých koncepcí, vycházejících z předpokladu o fyzické a duševní nerovnosti a nerovnocennosti lidských plemen (ras) a o rozhodujícím vlivu rasových odlišností na dějiny a kulturu lidské společnosti. Všem rasovým teoriím je vlastní antihumanistická představa o prapůvodním rozdělení lidstva na vyšší a nižší rasy; vyšší rasy mají být tvůrčí a nositeli civilizace, mají být povolány k vládnutí, kdežto nižší rasy, neschopné kulturní tvořivosti, se stávají objektem vykořisťování a útlaku. Je třeba ostře odlišovat rasistické teorie, tedy ideologii rasismu, a nauku o rasách, jež tvoří součást vědecké antropologie a je s rasismem v příkrém rozporu. – Představy o přirozené nerovnosti lidí vznikaly již v otrokářské společnosti, kde sloužily k ospravedlňování nadvlády otrokářů nad otroky. Středověk věřil, že mezi šlechtici a nešlechtici existují rozdíly „v krvi“. Když evropské státy vytvářely svá koloniální impéria, měl rasismus zdůvodňovat porobu a někdy i vyhlazování tzv. domorodců. Pokusy o soustavné teoretické zdůvodnění rasismu se objevují od poloviny 19. století. J. A. Gobineau ve spise Essai sur l'inégalité des races humaines (Esej o nerovnosti lidských ras) vydával árijce za tvůrce všech nejvyšších kulturních hodnot a nejčistší árijství spatřoval ztělesněno v aristokracii germánských národů. Ztotožňoval mylně rasové a jazykové členění obyvatelstva. V USA se šířily teorie polygenismu o původu lidských plemen z různých druhů předchůdců člověka, které měly dokazovat mimo jiné méněcennost černochů. Rasismus se dále proplétá s takovými teoriemi, jako sociální darwinismus, který zneužívá myšlenek o přirozeném výběru a přežití nejschopnějších. Po I. světové válce získal v Německu popularitu „nordický mýtus“ o převaze tzv. nordické rasy nad všemi ostatními, přičemž se určité rasové charakteristiky (dlouholebost, plavovlasost) spojovaly s národy mluvícími germánskými jazyky. Tato německá odrůda rasismu navazovala na dřívější názory Francouzů Gobineaua a Lapouge. Teorie rasismu byla dále propracovávána a rozvíjena různými pseudovědci, kteří otevřeně podporovali nacismus. V době nacistické diktatury se stal rasismus součástí oficiální ideologie německého fašismu a byl využíván k ospravedlňování expanzívní politiky a vyhlazování miliónů příslušníků různých národů. „Rasová opatření“ uplatňoval i japonský militarismus, do určité míry italský fašismus a jiné reakční režimy. Po 2. světové válce vystupovali rasisté s rafinovanějšími argumenty, například se odvolávali na testy inteligence domněle dokazující rasovou podmíněnost intelektuálních schopností. V některých zemích, jako v Jihoafrické republice, přetrvávalo rasové zákonodárství, prováděla se politika apartheidu, rasová diskriminace působila dlouho i v USA a dalších zemích. V Portugalsku až do pádu fašistické diktatury v roce 1974 byla prováděna rasová diskriminace vůči původnímu africkému obyvatelstvu v Angole, Mosambiku a v Guineji-Bissau. Boj s rasistickými předsudky vedou demokratické síly celého světa a rasová diskriminace byla jednoznačně odsouzena i v řadě dokumentů OSN.