rovnováha estetická

Pojem estetiky vyjadřující určitou vyváženost, rovnováhu předmětu lidského estetického a jiného zájmu. Jako estetická kategorie je rovnováha estetická úzce spjata s řadou pojmů, jež se rovnováze estetické blíží svým významem. Platí to například o pojmu míra, harmonie, symetrie, úměrnost, souměrnost, proporce, půvab (grácie). U Platóna lze nalézt názor, že každá smíšenina bez dodržení náležité míry a vnitřní uměřenosti ztrácí svou krásu a dokonalost. Též célá Aristotelova filozofie, základním ontologickým učením o míře počínaje a učeními etickými a estetickými konče, je prostoupena principem míry a rovnováhy. Pro Plotina není krása ničím jiným než typem souměrnosti, přiměřenosti, rovnováhy. Krásu mu tvoří souměrnost částí a náležitý poměr částí k celku. Princip rovnováhy je hluboce zakotven v estetickém povědomí starých Řeků. Rovnováha je jim normou chování, zákonem vývoje vesmíru, strukturou uměleckého díla. Vše, co je spjato s rovnováhou (míra, střídmost, uměřenost, souměrnost), chápou jako synonymum pravdy a krásy. Antická rovnováha estetická je estetikou „zlatého středu“, v němž se mají zrušit všechny krajnosti v jednolitý celek. Předchůdce středověké filozofie Augustin umění definuje jako určitou shodu (convenientia), která dochází výrazu v rovnováze estetické, v rovnosti, rovnoměrnosti a jednotě. Středověká estetika výslovně konstatuje vzájemný soulad mezi kvalitou a kvantitou věcí, jehož výrazem se stala jejich proporciálnost a krása, přičemž princip rovnováhy, míry přenášela za hranice světa postižitelného rozumem. Podle renesančních představ navazujících na antiku je krása rovnovážný soulad daný určitým vztahem všech částí vůči tomu, k čemu tyto části náležejí. S takovými názory na rovnováhu estetickou se lze setkat u M. Ficina, Leonarda da Vinci (Úvahy o malířství, G. Bruna a A. Diirera). V novověké anglické estetice rozvíjel koncepci rovnováhy estetické zejména A. A. C. Shaftesbury. Vytvořil učení o vesmírné harmonii, která vychází ze středu kosmu a šíří se na celou přírodu a člověka. Lidskou duši pak tato harmonie naplňuje nadšením z rovnovážného uspořádání jsoucna. Podle G. W. F. Hegela umění antického Řecka je uměním míry a rovnováhy. Pak nastává soumrak umění, epocha rozkladu. Z klasického pojetí rovnováhy se stává umění nemíry, šeredna a vnitřní subjektivity. Podle Hegela je každá jednota protikladů mírou, v níž splývají kvalita a kvantita, podstata a jev, obsah a forma, subjektivnost a objektivnost, jež tak vytváří i rovnováhu estetickou. Také K. Marx zdůrazňoval schopnost člověka nacházet vnitřní rovnováhu věcí a v této schopnosti spatřoval charakteristický rys tvorby podle zákonů krásy. Marxistická estetika na rozdíl od formální estetiky chápe rovnováhu, harmonii, symetrii ap. v jednotě s obsahem a požadavkem pravdivosti uměleckého díla.