sémiotika

[sémiotyka, řecky sémeion, znak], sémiologie – souhrnný název pro vědecké teorie zkoumající vlastnosti znaků a znakových soustav – od nejjednodušších signalizačních soustav po přirozené jazyky a formalizované jazyky. Rozeznávají se tři hlavní součásti sémiotiky: a) syntax neboli teorie vnitřní struktury znakových soustav; b) sémantika, jež studuje znakové soustavy jako prostředek vyjádření smyslu; c) pragmatika, která studuje vztah znakových soustav k těm, kdo je používají. Největší význam pro vývoj metod sémiotiky má výzkum formalizovaných jazyků matematiky, zejména matematické logiky. Nejrozvinutější sémiotickou disciplínou je metalogika. Sémiotické výzkumy napomáhají formalizaci nových vědních oborů, pojmy a metody sémiotiky nabývají značného významu v souvislosti s rozvojem teorie a praxe zachování a automatického zpracování informace; v této oblasti se sémiotika těsně stýká s kybernetikou. Základní principy sémiotiky poprvé formuloval Ch. S. Peirce, systematicky o nich pojednal Ch. W. Morris. – V psychologickém kontextu je někdy do oblasti sémiotiky zahrnována i problematika pojmotvorných procesů. Gestaltismus vykládá vznik pojmu transformací vjemového pole; J. Piaget jej vykládá jako explanační pravidlo určující vztah mezi ději; tzv. mediační teorie jako výsledek procesů označování.