Stanislav Milota

*9.3.1933 (Praha) – †18.2.2019 (Praha), český kameraman. Na Střední uměleckoprůmyslovou školu nebyl přijat, vyučil se filmovým laborantem ve Filmových studiích Barrandov a absolvoval také grafickou školu. Začal pracovat jako asistent kamery u F. Pečenky. Podílel se pod jeho vedením na filmech Posel úsvitu (1950) a Mikoláš Aleš (1951). Po základní vojenské službě v Československém armádním filmu a návratu na Barrandov se stal druhým kameramanem. Následně, už jako hlavní kameraman, natočil svůj první film Na laně (1963) o hledání cesty životem mladého rebela a povídkový film o mladých hudebnících Bubny (1964) s režisérem I. Novákem. V té době natočil několik krátkých filmů (Koncert, Malé hry – 1963, Jiný malý princ – 1967) s režisérem V. Sísem. S Jánem Roháčem v roce 1965 vytvořili pro TV středometrážní Recitál Jiří Suchý – Jiří Šlitr o divadle Semafor. Filmy Anděl blažené smrti (1965) s režisérem Štěpánem Skalským a filmové zpracování původně divadelní hry Piknik (1967) režisérů V. Síse a L. Smočka předcházely nejvýznamnějšímu a současně poslednímu celovečernímu filmu, který natočil s režisérem J. Herzem – Spalovač mrtvol (1968, Trilobit 1968 za režii a za kameru). V době okupace v srpnu 1968 se s kamerou vydal dokumentovat průběh událostí v pražských ulicích (materiál sestříhal E. Schorm, ale dokončil ho až v roce 1990 Ivan Vojnár pod názvem Zmatek). V lednu 1969 zdokumentoval pohřeb Jana Palacha (Jan 69). Za obě tyto aktivity byl krátce nato, po nástupu normalizačního vedení, vyhozen z práce ve Filmovém studiu Barrandov a byla mu znemožněna další kameramanská práce. Posledními filmy, které ještě mohl dokončit, byly TV filmy Šest uprchlíků a v izraelské produkci Alle hatten sich abgewandt – Všichni se odvrátili (oba 1970). Zpočátku 70. let nějakou dobu tajně na cizí jméno spolupracoval jako kameraman např. s D. Vihanovou. Podepsal Chartu 77 a se svou manželkou, herečkou V. Chramostovou organizoval tzv. bytové divadlo pro přátele. Některá představení bytového divadla zachytil v autorkých filmových dokumentech. Od prosince 1989 se stal prvním vedoucím sekretariátu prezidenta V. Havla. V období 1994-1996 byl členem Rady Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie a v letech 1997-2001 členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. K profesi kameramana se už nevrátil s ohledem na svůj špatný zdravotní stav (prodělal mozkové příhody a přišel částečně o zrak). Roku 2001 mu nadace Charty 77 udělila cenu Františka Kriegla, udělovanou za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a občanské svobody, národní nezávislost, suverenitu a demokracii. V březnu 2016 obdržel Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii.