teleologie

[Řečtina], idealistické učení připisující jevům a procesům ve světě duchovní účel, pocházející buď od Boha, nebo plynoucí z jejich vnitřní povahy. Termín zavedl Ch. Wolff. Teleologie přenáší jeden z aspektů lidské činnosti, její schopnost klást si vědomé cíle a volit prostředky, na přírodu a ostatní svět. Teleologický výklad vychází z antropomorfních představ a objektivní procesy ve světě mystifikuje. Tzv. transcendentální teleologie předpokládá, že účelnost všeho dění pochází od Boha, objektivní ideje, logu apod. Tyto myšlenky se nalézají již u Anaxagora, Hérakleita nebo Platóna, imanentní teleologie překládá účel do věcí samých (například u Aristotela aktivní forma věcí). Pokusem překonat protiklad příčinnosti a teleologie je Leibnizova koncepce spojující účelnost s vnitřními příčinami. I. Kant popíral tzv. teleologický důkaz existence boží a připouštěl teleologii jen jako regulativní princip. Hegelův systém je sice celý prodchnut teleologickou koncepcí, avšak rozvinutím dialektiky cíle a prostředku se G. W. F. Hegel přibližoval až k historickému materialismu. Materialističtí myslitelé jako G. Galilei, P. S. Laplace, B. Spinoza, P. H. Holbach odmítali teleologii, avšak jejich metafyzický způsob myšlení jim bránil v důsledně vědeckém vysvětlení účelnosti v přírodě. Darwinismus ukázal na zákonitost vývoje živé přírody a možnost vysvětlovat účelnost chování organismů bez teleologického výkladu. Tento výklad prostřednictvím principu přirozeného výběru a působení nahodilých příčin byl později dále prohlouben poznatky genetiky, molekulární biologie a dalších přírodovědeckých disciplín. Ukázala se složitá souhra vnějších a vnitřních faktorů při vzniku jevů účelnosti. Kybernetika analýzou pohybu dynamických systémů dále pokročila zejména principem zpětné vazby ve výkladu cílesměrného chování. V koncepci dialektického materialismu je mechanická kauzalita dialekticky zrušena (právě tak jako idealistická finalita) rozvinutím dialektiky vnějších a vnitřních příčin, nutnosti a nahodilosti.