Věra Nováková

*17.1.1928 (Praha) – †30.3.2024 (Praha), česká malířka a výtvarnice. Narodila se do rodiny právníka Bohumila Nováka. Po absolvování klasického gymnázia roce 1947 začala studovat na Akademii výtvarných umění v Praze monumentální malbu u profesora Vladimíra Sychry. V únoru 1949 byla spolu s dalšími pěti studenty kvůli politickým důvodům vyloučena ze školy prověrkovou komisí, která jí zakázala pokračovat ve studiu na jakékoliv jiné škole. Sblížila se s kolegou Pavlem Brázdou, rovněž vyloučeným z AVU a v roce 1950 se za něj provdala. Díky podpoře ředitele Vyšší školy uměleckoprůmyslové, který zamlčel jejich problematické kádrové posudky, pokračovala od roku 1950 s manželem ve studiu na VŠUP, kde oba maturovali v roce 1952. Pracovala jako výtvarnice na volné noze, přičemž občasné ilustrování knih bylo jedinou možností projevit svůj umělecký talent, ale veřejně vystavovat svá díla jí bylo znemožněno. V roce 1967 podnikli s manželem třítýdenní cestu do Itálie za starými uměleckými díly. Po sovětské okupaci v roce 1968 začali vážně uvažovat o emigraci. Během období normalizace byli aktivní v kruzích českého disentu. Od svého vyloučení z AVU do roku 1989 měli pouze jednu výstavu, která se konala v Divadle v Nerudovce v roce 1976. Až začátkem devadesátých let měla Věra Nováková spolu s Pavlem Brázdou první významnou výstavu obrazů postupně v PKC Ženské domovy, Chebu, Olomouci a Budapešti. Společně s manželem Pavlem Brázdou podnikla řadu zahraničních cest: Santiago di Compostela (1997), Toskánsko (1999), Sicílie (2000), Barcelona (2000, 2006), Paříž (2007), Izrael (2008) a Turecko (2009).

Ve své tvorbě se postupně věnovala řadě technik a námětů. Začátkem 50. let během pobytů na venkově malovala portréty svých blízkých a idylické krajiny, souběžně ale vytváří monumentálně pojaté kresby (Tak končí sláva světa – Sic transit gloria mundi; Strom života; Po konci světa – Hic iacet omnipotens homo sapiens). V polovině padesátých let redukuje škálu barev a používá stylizaci postav, geometrizující kresbu a ornamentalizuje formu. V obrazech se objevují biblické motivy, později minimalisticky redukované. V 60. letech používá disperzní pojivo akronex a vytváří strukturální až reliefní malbu (Ukřižovaný, 1964). V 70. letech se vrací k věrnému zobrazování v obrazech zmařených nadějí a melancholie (Ztracený klíč, 1972). K věrnému zobrazení se vrátila i v případě portrétů Kardinál František Tomášek (1989), Pavel Brázda (2006), nebo Ivan Havel (2008). Zajímavou etapou její tvorby jsou grafické listy a malby s dominantním použitím písmen (Ulička úzkosti, 1996; Kam kráčíš, 2001; Slzy stařičké sfingy, 2007; Spojitost, 2008).