Viktor Emanuel Frankl

*26.3.1905 (Vídeň, Rakousko-Uhersko) – †2.9.1997 (Vídeň, Rakousko), rakouský neurolog a psychiatr, zakladatel logoterapie. Již na studiích se zajímal o filozofii a psychologii, velice ho zaujala psychoanalýza. Tu však po čase opustil a ve 30. letech vytvořil vlastní terapeutický přístup, logoterapii. Ústředním pojmem je zde vůle ke smyslu, potřeba lidí vidět smysl ve svém životě. Frankl chápe člověka jako svobodnou bytost, existující ve třech rovinách: tělesné, duševní a duchovní (oblast hodnot, specificky lidská). Odpovědností člověka je hledat smysl v konkrétní situaci a naplňovat ho pomocí hodnot. Zdůrazňuje nepodmíněnou lidskou důstojnost, kterou má člověk vždy, i za symptomy nemoci. Za druhé světové války Frankl odmítl opustit svou rodinu a následkem toho se dostal do koncentračního tábora. Zde mohl zažít, jak jeho teorie fungují v praxi. Pozoroval, že vězni, kteří měli proč žít, dokázali snést i nemyslitelně kruté podmínky. V koncentračních táborech ztratil rodiče, bratra i ženu. Své zkušenosti a postřehy popsal v knize Člověk hledá smysl. Po válce se Frankl podruhé oženil, byl primářem neurologické polikliniky ve Vídni, působil na vídeňské univerzitě, získal profesury na několika univerzitách v zahraničí. Až do vysokého věku cestoval a přednášel na mnoha místech po celém světě. Je autorem 31 knih, mj. Lékařská péče o duši, Teorie a terapie neuróz, Vůle ke smyslu, Co v mých knihách není. Na Franklovo dílo navazují především humanistické a existenciální psychologické směry, mezi nejznámější pokračovatele logoterapeutické školy patří Elisabeth Lukasová a Alfred Längle.