Vojtěch Jasný

*30.11.1925 (Kelč u Vsetína, Československo) – †15.11.2019 (Přerov), významný český filmový a televizní režisér, scenárista a pedagog. Pocházel z učitelské rodiny, láskou k filmu vzplanul již v dětském věku, kdy jeho otec (činovník Sokola) zakoupil pro sokolskou jednotu promítací přístroj a začal promítat filmy. Od dětství se věnoval fotografii, během okupace prošel totálním nasazením a působil v odboji (jeho otec zahynul v roce 1942 v Auschwitzu – Osvětimi). Hned po válce začal studovat filozofii a ruštinu na Karlově univerzitě, v roce 1946 byl přijat na FAMU, kde vystudoval obor filmové fotografie (kamera) pod vedením Karla Plicky, který významně ovlivnil jeho další umělecké směřování. Absolvoval v roce 1951 snímkem Není stále zamračeno. Již během studií spolupracoval s Karlem Kachyňou, s nímž poté působil v Čs. armádním filmu, kde natáčeli budovatelské dokumenty a také realizovali několik dokumentů o Číně, jež vznikly během zájezdu s Armádním uměleckým souborem. V roce 1956 Jasný samostatně debutoval v hrané tvorbě snímkem Zářijové noci, o dva roky později na sebe upozornil výtečným poetickým filmem Touha a definitivně, dokonce v mezinárodním rozměru se prosadil ve své době průkopnickým a mnoha cenami ověnčeným snímkem Až přijde kocour (1963). K vrcholnému uměleckému vzepjetí dozrál v roce 1968, kdy natočil své mistrovské dílo Všichni dobří rodáci, které však záhy skončilo v trezoru a které se mu stalo osudným – tvůrce se stal nepřijatelným pro nastupující normalizační režim a v roce 1970 raději zvolil dobrovolný odchod do zahraničí, než by se stal jeho přisluhovačem. Před svým odchodem ještě připravoval povídkový snímek Psi a lidé, jehož režie se poté ujal Evald Schorm. Krátký čas žil v Jugoslávii, později se usadil v Rakousku a v roce 1984 přesídlil do USA (žil v New Yorku), kde mj. přednášel na Kolumbijské univerzitě. Jako filmový, televizní a divadelní režisér a pedagog působil v řadě dalších zemí (Chorvatsko, Německo, Finsko, Francie, Norsko, Izrael, Kanada). Natáčel dokumentární a hrané filmy, zejména pro televizi, často se jednalo o adaptace literárních děl nebo divadelních her. Pro jeho život i práci v evropském exilu mělo velký význam přátelství s Henrichem Böllem, jemuž v roce 1982 věnoval umělecký dokument. V roce 1999 se pokusil o umělecký i osobní návrat do vlasti snímkem Návrat ztraceného ráje, který se však setkal s vlažným přijetím u kritiky i u diváků. Vojtěch Jasný, svým osobním založením lyrik filmového plátna, patří k nejvýznamnějším českým tvůrcům – jeho humanisticky orientované dílo se vyznačuje osobitou poetičností a důrazem na výtvarnou stránku. Byl rovněž činný jako pedagog, působil na vysokých školách ve Vídni, v Salzburgu, v Mnichově a v New Yorku. V roce 1950 vydal spolu se Zdeňkem Formanem a Karlem Kachyňou fotografickou knihu Budujeme pohraničí, v roce 1954 pak knihu Byli jsme v zemi květů (ve spolupráci s Karlem Kachyňou a Jaroslavem Čechem). Své osobní i odborné zkušenosti shrnul v knize Život a film (1999). V roce 2007 byl oceněn Českým lvem za celoživotní přínos české kinematografii.

Vybraná filmografie (u celovečerních filmů režie, není-li uvedeno jinak; u dokumentů z první poloviny 50. let neuvádíme detailně, většinou se jednalo o spolupráci s Karlem Kachyňou v různých tvůrčích složkách): krátký budovatelský dokument Věděli si rady (1950), dlouhý hraný dokument z pohraničí a Jasného absolventský film na FAMU Není stále zamračeno (1950), dlouhometrážní dokumenty Za život radostný (1950), Neobyčejná léta (1952), Vítězný pochod (1952, pouze spol. kamera), v Číně natočené dokumenty Lidé jednoho srdce (1953), Na stráži (1953), Stará čínská opera (1953) a Z čínského zápisníku (1954), hraný špionážní příběh z vojenského prostředí Dnes večer všechno skončí (1954, spol. režie s K. Kachyňou), již samostatně natočené krátké dokumenty Bez obav (1955, námět, scénář, režie) a Příležitost (1955, scénář a režie), opatrně kritická moralita z vojenského prostředí podle divadelní hry Pavla Kohouta a samostatný celovečerní režijní debut Zářijové noci (1956, + spol. na scénáři), poetický povídkový snímek na téma běhu lidského života a mimořádně významné české filmové dílo Touha (1958, + námět a spol. na scénáři), sugestivní drama z koncentračního tábora Přežil jsem svou smrt (1960), satirická vesnická komedie z časů družstevních agitátorů Procesí k Panence (1961), slavná, mnoha cenami ověnčená pohádková společenská satira s Janem Werichem a výtečnými barevnými triky a nejúspěšnější český film roku Až přijde kocour (1963, + námět a spol. na scénáři; Zvláštní cena poroty, Cena za nejlepší film pro mládež a Cena nejvyšší technické komise na MFF v Cannes 1963, další ocenění na festivalech v Barceloně, v Soluni a v Cartageně, Trilobit 1963 za nejlepší režii aj.), televizní komedie s J. Werichem Magnetické vlny léčí (1965), méně zdařilý koprodukční snímek na motivy povídek Ilji Erenburga Dýmky (1966, + scénář), historická elegie z prostředí moravské vesnice v letech 1945–1958 a Jasného vrcholné dílo Všichni dobří rodáci (1968, + námět a scénář; mj Cena za režii ex aequo a Cena nejvyšší technické komise na MFF v Cannes 1969, Cena čs. filmové kritiky, v odborné anketě ke 100. výročí čs. kinematografie se film umístil na třetím místě za Marketou Lazarovou a Obchodem na korze), krátký poetický snímek Česká rapsodie (1969, + scénář), televizní adaptace povídky Heinricha Bölla Nejen o Vánocích (SRN 1969), tři lyrické miniatury Evalda Schorma Psi a lidé (1971, námět a spol. na scénáři; v titulcích neuveden), televizní komedie Nasrin aneb Umění snít (SRN 1971), psychologická studie člověka v mezní situaci podle námětu Ladislava Mňačka Maják (SRN/Rakousko 1972, + spol. na scénáři), televizní parapsychologický snímek Snílkové (SRN 1972, + námět a scénář), televizní film podle námětu Toma Stopparda Separátní mír (SRN 1973), televizní adaptace románu I. S. Turgeněva Jarní vody (SRN 1973, + scénář), televizní adaptace povídky Ludvíka Aškenazyho Jádro pudla (SRN 1974, + scénář), známá adaptace románu Heinricha Bölla Klaunovy názory (SRN 1975, + spol. na scénáři), příběh třináctiletého chlapce z prostředí jugoslávských gastarbeitrů Pokus o útěk (Rakousko/SRN1976, + spol. na scénáři), televizní pohádka Víla (SRN 1977), komedie Návrat (Rakousko 1977, + námět a scénář), umělecký dokument Dojmy z Herberta von Karajana (Rakousko 1978, + scénář), televizní adaptace divadelní hry Ivana Bukovčana Než kohout zakokrhá (SRN 1979), televizní adaptace fantastické novely Pavla a Jeleny Kohoutových Nápady svaté Kláry (SRN / Rakousko 1980), přepis románu Iva Andriče Slečna (SRN/Jugosláve 1980, + scénář), adaptace románu Jevgenije Zamjatina My (SRN 1981), televizní film Jsou ještě lískové oříšky (SRN 1982), umělecký dokument Můj přítel Heinrich Böll (SRN 1982, + scénář), televizní seriál Slepý soudce (SRN 1983), adaptace divadelní hry Nikolaje Erdmana Sebevrah (SRN/Finsko 1984, + scénář), rodinný pohádkový snímek Velká země malých (Kanada / Francie 1987, + spol na námětu a scénáři), středometrážní dokument Miloš Forman – Portrét (USA 1989, + scénář), umělecký dokument Proč Havel? (Kanada / ČSFR 1991