voluntarismus

[Latinsky voluntas = vůle], filozofický směr, který na rozdíl od intelektualismu a emocionalismu pokládá vůli za základní složku poznání (gnozeologioký voluntarismus), za nejvyšší princip bytí (ontologický nebo metafyzický voluntarismus) nebo za rozhodující základ vědomí, psychiky (psychologický voluntarismus), na nějž lze myšlení a cítění redukovat. Termín voluntarismus zavedl roku 1883 do filozofie F.Tönnies a na jeho rozšíření se podíleli zejména W.Wundt a F.Paulsen. Prvky voluntarismu se objevují již u Augustina, který spatřoval ve vůli základ veškerého duševního života, a u J.Dunse Scota s jeho tezí o primátu vůle před rozumem („voluntas est superior intellectu“). V novověké filozofii vystoupil I.Kant se svým učením o primátu praktického rozumu před teoretickým a o svobodě vůle jako postulátu morálky. J.G.Fichte spatřoval ve vůli jádro lidské osobnosti a v aktech vůle tvůrčí princip samého bytí. Vůle v německé klasické filozofii Fichtově, Schellingově a Hegelově však není iracionálním principem, nýbrž rozumnou vůlí, neboť se podřizuje morálním principům. Naproti tomu u Schopenhauera, který první formuloval voluntarismus jako samostatný filozofický směr, se vůle přeměňuje v iracionální, slepý a nesmyslný prazáklad světa. Schopenhauerova vůle má být hledanou „věcí o sobě“, která se objektivuje nejen v pudech, ale i v intelektu jako sekundárním útvaru. Pesimistické závěry A.Schopenhauera a E.Hartmanna vyplývají též z toho, že světový proces, jehož zdrojem je slepá vůle, se jim jeví jako naprosto nesmyslný. Iracionalistický voluntarismus se stal jedním z hlavních zdrojů filozofie F.Nietzsche. Výrazu voluntarismus se užívá též v sociálně politické oblasti pro takové postupy v politické a společenské praxi, při nichž subjektivní přání a úsilí se dostává do nesmiřitelného konfliktu s objektivní zákonitostí dějin a reálnými možnostmi dané historické situace.