vzpoura v Boce Kotorské

Povstání námořníků rakousko-uherského válečného loďstva (1918). Hlavními příčinami byly rostoucí rozdíly v životní úrovni důstojníků a mužstva, hlad, šikana a touha po konci války. Vzpoura vypukla 1.2.1918 na vlajkovém křižníku Sankt Georg, když mužstvo zajalo důstojnický sbor a vyvěsilo rudou vlajku. Totéž se postupně odehrálo i na většině ostatních lodí v přístavu, k akci se přidali také námořníci z ponorkové a letecké stanice v Kumboru. Do čela povstání se dostali poddůstojníci – Čech Raš (Rasch) a Polák Stonawski. Na jednotlivých plavidlech byly zvoleny námořnické rady, byla sestavena i ústřední rada, která vypracovala petici s demokratickými požadavky. Posádky udržovaly bojovou pohotovost, byly zakázány násilnosti a zavedena stejná strava pro mužstvo i důstojníky. Vzbouřence oslabovala nejednotnost, naivita i nezájem o získání podpory vojáků z pobřežní obrany. Zajatí důstojníci, kterým byl povolen volný pohyb po lodích, přesvědčili mnoho váhajících námořníků o nutném neúspěchu akce. Velitel základny von Gusseck začal k přístavu stahovat armádní jednotky a pobřežním bateriím přikázal potopit povstalecké lodě, které se pokusí odplout. Pokusu námořníků o spojení rádiem s vídeňskými socialistickými poslanci zabránila rušička, 3.2. proti vzpouře vystoupily posádky německých ponorek a výjezd na moře zablokovaly rakouské bitevní lodě ze základny Pula. Mezi povstalci nastal zmatek, který pomohl důstojníkům k převzetí moci. Několik vůdců akce uprchlo letadly, ostatní byli zatčeni a uvězněni. Dva z nich (včetně Raše) byli popraveni. Následovaly kruté tresty mezi mužstvem, které však nezabránily dalšímu úpadku morálky.