Winston Churchill

*30.11.1874 (Blenheim, Oxfordshire, UK) – †24.1.1965 (Londýn, UK), sir, celým jménem Winston Leonard Spencer Churchill, britský politik a státník. Původně konzervativec, v letech 1906–1924 liberál poté opět konzervativec. V letech 1896–1898 důstojník v Indii, v roce 1898 se účastnil britského vojenského tažení do Súdánu, v letech 1899–1902 válečný dopisovatel v anglo-búrské válce. Od roku 1900 poslanec Dolní sněmovny britského parlamentu, v letech 1906–1908 státní tajemník v ministerstvu kolonií, v letech 1908–1910 v ministerstvu obchodu, v letech 1910–1911 v ministerstvu vnitra. V letech 1911–1915 první lord admirality, zastánce ostře protiněmeckého zahraničního politického kursu. Po neúspěchu dardanelské operace v roce 1915 odstoupil a v letech 1915–1917 bojoval jako britský důstojník na frontě ve Francii a Belgii. V letech 1917–1918 byl ministrem pro zbrojení, 1918–1921 ministrem války a letectví. Zasloužil se o motorizaci britské armády a zvláště o zavedení tanků. Jeden z hlavních organizátorů intervence proti Rusku. V letech 1921–1922 ministr kolonií, v letech 1924–1929 ministr financí. Ve 30. letech odpůrce appeasementu. Kritizoval zahraniční politiku Baldwinovy a Chamberlainovy vlády, navrhoval energický postup proti nacistickému Německu a odsoudil mnichovskou dohodu. Po vypuknutí druhé světové války byl jmenován dne 3.9.1939 prvním lordem admirality. Od 10.5.1940 do 25.5.1945 byl ministerským předsedou koaliční vlády konzervativců, liberálů a labouristů, současně ministrem obrany a prvním lordem pokladu. Jeden ze tří hlavních představitelů protifašistické koalice – tzv. Velké trojky. Zastupoval Velkou Británii na casablanské, teheránské a jaltské konferenci a na začátku postupimské konference. Od května do července 1945 byl předsedou prozatímní vlády konzervativců a liberálů, po porážce Konzervativní strany v parlamentních volbách v červenci 1945 se stal hlavou konzervativní opozice. V březnu 1946 pronesl na univerzitě ve Fultonu (USA) projev, vyzývající k jednotě anglosaských zemí a vytvoření vojenskopolitického bloku Velké Británie a USA proti SSSR a socialistickým zemím. Tento projev je tradičně považován za otevřené vyhlášení studené války. V letech 1951–1955 byl opět ministerským předsedou (v letech 1951–1952 současně ministrem obrany). V dubnu 1955 se vzdal funkce ministerského předsedy i vůdcovství Konzervativní strany, nadále si však zachoval významný vliv na britskou politiku (osobní poradce britské královny v zahraničně politických otázkách). Je autorem historického díla o svém předkovi vévodovi z Marlborough a rozsáhlých válečných pamětí. V roce 1953 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.