zemské úřady

Ve feudálních státech úřední hodnosti, jejichž nositelé spolu s panovníkem nebo vedle něho spravovali veřejné záležitosti. V jednotlivých zemích Evropy i českého státu se názvy a kompetence zemských úřadů lišily, ale jejich vývoj probíhal v podstatě analogicky. V období vrcholného feudalismu se postupně vydělily z dvorských úřadů, jednostranně závislých na panovníkovi, a změnily se v úřady stavovské, zodpovědné nejen králi, ale také zemské stavovské obci. Po vyvrcholení stavovského vlivu (v českých zemích zvláště 15.–16.století ) došlo s nástupem absolutismu k opětnému podřízení zemských úřadů panovníkovi. V Čechách zemské úřady vznikly ve 13. století. Jádrem sboru nejvyšších zemských úředníků (název užíván od poloviny 14. století) se stali šlechtici – hodnostáři zemského soudu (komorník, sudí, písař) a vojenský velitel ústředního panovnického sídla (purkrabí pražský). Představitelem nejdůležitějšího výkonného úřadu státu (kancléř) byl až do 15. století probošt vyšehradské kapituly. V pohusitské době ovládli všechny nejvyšší z. ú. světští feudálové a roku 1497 se dohodli s Vladislavem II. Jagellonským o rozdělení dvanácti zemské úřady mezi pány a rytíře. Panský stav obsazoval tyto úřady: nejvyšší purkrabí pražský (zástupce panovníka, představitel sboru nejvyšších zemských úředníků, velitel zemské vojenské hotovosti, předseda purkrabského soudu), nejvyšší hofmistr (správce panovnického dvora a za nepřítomnosti krále předseda komorního soudu), nejvyšší maršálek (společný úředník pro Čechy a Morvu, předsedal soudu, který rozhodoval spory o šlechtickou čest), nejvyšší komorník (uděloval povolení k audienci u panovníka, zodpovídal za řádné vedení agendy zemského soudu a zemských desek), nejvyšší sudí zemský (řídil agendu zemského soudu), nejvyšší kancléř (v čele českého kanceláře nejdůležitějšího vnitropolitického i zahraničního politického úřadu pro celý český stát), nejvyšší sudí dvorský (předseda dvorského soudu, příslušného pro královská léna), první z dvojice karlštejnských purkrabí (ochránců českých korunovačních klenotů a zemských privilegií na Karlštejně). Rytířský stav obsazoval tyto zemské úřady: nejvyšší písař (zodpovědný za vedení záznamů o jednáních zemského soudu), podkomoří (zástupce panovníka ve správě královských měst), purkrabí Hradeckého kraje (úředník bez zvláštní kompetence, jehož hodnost vyjadřovala mimořádný význam východočeského šlechtického svazu v 15. století), druhý karlštejnský purkrabí. Některé úřady byly pouze nominální, avšak umožňovaly svým nositelům členství v královské radě a za nepřítomnosti panovníka v zemi také v místodržitelském sboru. Značnou část agendy nejvyšších zemských úředníků vedli jejich zástupci, tzv. menší úředníci zemští. Vedle řádných zemských úřadů se vyskytovaly podle potřeby ustanovované nepravidelné úřady (zemský správce zemský hejtman) a další úředníci, kompetentní pro Čechy nebo celý český stát (nejvyšší mincmistr, královský prokurátor) a zodpovědní králi. Podle zemského zřízení však nepatřili ke sboru nejvyšších zemských úředníků. Na Moravě se vyvinuly zemské úřady při zemských soudech v Brně a Olomouci. Od roku 1493 se sbor nejvyšších úředníků ustálil v tomto složení: zemský hejtman (zástupce panovníka a představitel stavů na Moravě, velitel zemské hotovosti), nejvyšší komorník, nejvyšší sudí, nejvyšší písař, podkomoří, hofrychtéř (moravský sudí dvorský). První tři úřady si vyhradili páni, v podkomořském úřadě se oba šlechtické stavy střídaly. V Čechách ani na Moravě nebyli v zemských úřadech zastoupeni měšťané. Ve Slezsku stál v čele ústřední vlády vrchní zemský hejtman, jímž se podle privilegia z roku 1498 stával vždy některý ze slezských knížat. Mezi zemskými úředníky v Horní a Dolní Lužici zaujímali přední místo zemští fojti, dosazovaní králem z české a moravské šlechty.