Jan Viklef

*asi 1320 – †31.12.1384, (John Wyclif, John Wycliffe apod.), anglický teolog a filozof. Původem z nezámožné šlechtické rodiny. Studoval vedle teologie i přírodní vědy a matematiku. Měl pověst vynikajícího dialektika. Přednášel na univerzitě v Oxfordu, zdokonalil anglický překlad Bible. Přijímal středověký realismus ideálních prapodstat, avšak se zřejmou panteistickou a naturalistickou tendencí, jíž překonával dualismus Boha a světa, víry a vědění, teologie a filozofie. Zpočátku, podporován parlamentem a královskou mocí, vystupoval proti světskému panství církve, za její apoštolskou chudobu, odmítal nezbytnost papežství, mnohé obřady a svátosti, žádal sekularizaci církevních statků a později odmítal církevní hierarchii vůbec. Byl deterministou. Této ideji podřizoval i boha, hlásal „Boží zákon“ jako normu nejen teologickou, ale i světskou, závaznou pro stát, právo, politiku i morálku. Učení o transsubstanciaci odmítal. Za své názory a postoje byl pronásledován, vyloučen z univerzity pro kacířství, avšak souzen nebyl. Z četných spisů: De ideis (O ideách), Summa de ente (Summa o jsoucnu), De veritate Sacrae scripturae (O pravdě Písma svatého), Summa theologica (Teologická suma). Jeho učení, šířené zejména lolardy, ovlivnilo selské povstání v Anglii v roce 1381 a působilo na předhusitské a husitské hnutí i reformaci. Mezi české stoupence Viklefa náleželi zejména Stanislav ze Znojma, Štěpán z Pálče, Jan Hus, Jeroným Pražský a Jakoubek ze Stříbra. Český viklefismus se ve spojeni s revolučním hnutím stal výrazně politickou záležitostí. Roku 1410 proběhla na pražské univerzitě obhajoba Viklefových spisů. Některé z nich byly překládány do češtiny, Kostnický koncil odsoudil 45 Viklefových článků jako odporujících učení církve. Pro husitské Čechy byl však Viklef „evangelickým učitelem“. V následujícím období na něho navazoval zejména Petr Chelčický. Jeho učení otvíralo cestu i pozdějšímu panteismu (B. Spinoza).