kacířství

[Němčina < řečtina katharos, čistý], hereze – v křesťanském náboženství směry, odchylující se od oficiální církve v oblasti věrouky nebo kultu. Stály v opozici vůči církvi a vystupovaly nepřátelsky vůči ní. Náleží sem též směry pouze za „kacířské“ oficiálně církví vyhlášené. Kacířství má v různých obdobích různý obsah i formu. Za kacířství však nelze pokládat jakékoli odchylné tendence k té které církvi, týkají-li se druhořadých otázek dogmatiky, církevní organizace nebo taktických postupů. Kacířství vznikalo již v době formování raného křesťanství (v Apokalypse se v 1. století n.l. uvádí řada sekt uvnitř křesťanství); po vyhlášení křesťanství za státní náboženství kacířství zesílilo. Největšího rozkvětu a společenského významu nabylo ve středověku za duchovní diktatury církve, posvěcující feudální zřízení nejvyšší autoritou a spojující ideologickou nadvládu s obrovskou politickou a ekonomickou mocí. Útoky na tuto moc byly zároveň útokem proti feudálnímu řádu. Ve 2.–7. století se racionalistická kritika dogmat soustřeďovala na učení o sv. trojici (ariáni, nestoriáni, monofyzité). V západní a střední Evropě se kacířství šířilo od 2. poloviny 11. století v souvislosti s rozvojem měst. Růst sebevědomí a svobodomyslnosti měšťanstva podporoval šíření kacířství i na venkově. Intenzívní rozvoj zbožně peněžních vztahů v jižní Itálii, jižní Francii a ve Flandrech se odrazil i v tom, že tyto země se staly středisky kacířství. Kacířská hnutí kritizovala zejména bohatství církve, kontrastující ostře s „apoštolskou chudobou“ (kritika bohatství byla zejména příznačná pro valdenství). Ve 12. století se počíná v Evropě obnovovat chiliasmus, který se zčásti spojuje s rolnickými protifeudálními a proticírkevními povstáními, což je charakteristickým rysem selsko-plebejské formy kacířství (lollardi, G. Ball v Anglii, táborité v husitském revolučním hnutí v Cechách). Naproti tomu měšťanské kacířství se soustřeďovalo na kritiku katolické církve (Arnold z Brescie v Itálii, J. Viklef v Anglii, kališníci v Čechách). Konflikt obou těchto křídel se nejostřeji projevil v husitství, jež bylo do té doby nejmasovějším kacířským hnutím. Měštanské kačířství bylo bezprostředním předchůdcem reformační ideologie a selsko-plebejské kacířské ideologie revolučních mas v raně buržoazních revolucích. Církevní hierarchie bojovala proti kačířství všemi prostředky teroru a represí od exkomunikace přes mučení až po upalování a válečné výpravy. Některé řády, například františkáni nebo dominikáni, se již od 13. století specializovaly na boj s kacířstvím; za protireformace 16.–18. století převzal tuto úlohu zejména řád jezuitů. Dějinný význam kacířství spočívá v tom, že otřáslo mohutnou stavbou katolické církve a pomáhalo podkopávat základy feudálního zřízení. V českých zemích se rozšířilo v předhusitské době především katarství; jinou formou sektářství byli bekhardi a bekyně, kteří se rozšířili z Flander do Německa a střední Evropy. Valdenští se přes pronásledování udrželi v českých zemích až do reformace. V 1. polovině 15. století se české země staly střediskem husitství. Protože v tehdejší Evropě mělo slovo kacířství vyhraněně negativní význam, odmítali husité obviňování z kacířství a žádali veřejnou obhajobu svých zásad. Husitství jako jediné ze středověkých proticírkevních hnutí dosáhlo díky úspěchům revolučního boje dialogu s církví, zastavení křižáckých výprav a částečného uznání svého programu (basilejská či jihlavská kompaktáta ). Herezí v užším smyslu i vůči husitství se stali pikarti, chiliasté a adamité, kteří myšlenkovým a sociálním radikalismem namnoze překračovali hranice třídní společenské a náboženské ideologie (panteismus, živelný materialismus, utopický komunismus). Ke kacířství se řadí i prvé fáze vývoje jednoty bratrské. Na Slovensku se po porážce husitské revoluce v českých zemích stali nositeli idejí husitismu bratřící. V reformaci ztělesňoval měšťanské teologické kacířství luterský a kalvínský směr. Relativní tolerance reformačního hnutí na začátku 16. století ukazovala své meze v poměru k novokřtěncům, nositelům radikální formy reformačního myšlení. Sílící tlak protireformace podněcoval šíření protikatolického kacířství a sektářských směrů 16. a 17. století; sem patří například abrahamité, mikulášenci, marokáni, „deisté“ a „děti čistého živého“ ve východních Čechách. Protože počínaje 19. století proces sekularizace života zbavuje náboženství a církev jejich dřívějšího vlivu, klesá i úloha soudobých forem a projevů kacířství.