osvícenství

Ideový směr a období v Evropě 17. až 19. století, po renesanci a reformaci poslední a nejrozsáhlejší forma ideového odporu proti feudalismu. Významně ovlivnilo nejen nejvyspělejší země západní Evropy (Anglie, Holandsko, Francie, Německo) a USA, ale i mimoevropský společenský vývoj a je tak chápáno jako hnutí světově historické povahy. Časově osvícenectví začíná v 17. a 18. století a pokračuje ve století 19., někde až 20. Již současníci si uvědomovali kontrast osvícenské doby proti „temnému středověku“ a nazývali ji „věkem rozumu a osvěty“. Samotný termín osvícenství se objevuje nejprve u Voltaira a J. G. Herdera a utvrzen byl programovou statí I. Kanta Co je osvícenství z roku 1784. Místně počalo osvícenství v Holandsku a Anglii a odtud se rozšířilo téměř do všech kulturních zemí. V mnoha ohledech navazovalo na renesanci a reformaci, avšak jeho kritika starého řádu byla všestrannější, rozhodnější, hlubší a zejména ústila v projekt nové, dokonalejší společnosti. Nejvýrazněji se osvícenství projevovalo ve Francii v 18. století, kde je vedle ideologických myslitelů reprezentovala celá plejáda mechanických materialistů (J. La Mettrie, P. H. D. von Holbach, C. A. Helvétius, D. Diderot). Monumentálním dílem francouzského osvícenství byla Diderotova a d'Alembertova Encyklopedie. Osvícenství usilovalo zbavit člověka duchovní, materiální a sociální poroby, proto se snažilo šířit osvětu, vzdělanost, popularizovat vědu, bojovat proti všemožným pověrám a předsudkům. Upřímně věřilo v sílu lidského rozumu, vytvořilo onu formu racionalismu, která se charakterizuje jako „osvícenský racionalismus“. Rozum, opřený o smyslovou zkušenost, měl být svrchovaným soudcem ve všech sporech a problémech, vše nadpřirozené a nadrozumové bylo odmítáno. Umírněné křídlo osvícenství hlásalo deismus, osvícenští materialisté pak víru v boha zcela zavrhovali. Vliv osvícenství vrcholil v posledních dvou desetiletích 18. a prvních dvou desetiletích 19. století. České osvícenství spadá časově do doby národního obrození i když s ním není totožné. Nastupuje v poslední čtvrtině 18. století (ve srovnání s francouzským, anglickým a německým osvícenstvím později) a působí až do poloviny století 19. (zčásti i déle). Složité politické a národnostní poměry v habsburské monarchii vedly k odlišení tzv. oficiálního osvícenství, podníceného reformami Josefa II. a ideologií jeho vídeňských stoupenců (v jeho duchu byl veden časopis Prager gelehrte Nachrichten), a české osvícenské ideologie, již charakterizuje vlastenecké úsilí, sympatie k české šlechtě, zaměření na české dějiny a literaturu, mlčení o josefínských reformách a požadavek „neomezené a nestranné svobodomyslnosti v bádání“ vůči státu a církvi. České osvícenství má ovšem všechny zásadní rysy osvícenské pokrokovosti, je neseno duchem laicizace náboženského světového názoru, směřuje k racionalismu a materialismu, vyzdvihuje vědu a osvětu, avšak otevřeného materialismu, ateismu a sociální revolučnosti se zříká. Osvícenské myšlení je přejímáno spíše v jeho německé než anglo-francouzské variantě. V tomto duchu byly zakládány četné učené společnosti, především Soukromá společnost nauk v Čechách (založena roku 1774, v roce 1784 přejmenovaná na Českou společnost nauk a roku 1790 na Královskou českou společnost nauk). V historiografii představují osvícenství zejména G. Dobner a F. M. Pelcl, zakladatelé českého „kritického dějezpytu“. V přírodních vědách získal evropský význam materialisticky orientovaný fyziolog G. Prochaska zakladatel české fyziologie, pokračovatel karteziánské koncepce reflexu a předchůdce Sečenova a ruské fyziologické školy. České osvícenství vrcholí typickou postavou osvícenského vědce J. Dobrovského, zakladatele české a slovanské filologie, jehož filozofická pozice, označovaná jako „osvícenský pozitivismus“ s výrazným racionalistickým zabarvením, se vyznačuje nekompromisním zaujetím pro vědeckou pravdivost, a filozofem, logikem a matematikem B. Bolzanem, jehož osobnost je z hlediska běžné úrovně českého osvícenského myšlení zcela mimořádná. V oblasti české literatury se ideové dědictví osvícenství plně projevilo až v 19. století, a to v preromantické tvorbě spisovatelů tzv. jungmannovské generace (J. Kollár, F. L. Čelakovský, V. Hanka, J. Linda) i v důrazu na lidovýchovné funkce literatury a divadla (V. Thám, V. M. Kramerius, P. Šedivý, J. K. Tyl).