pragmatická sankce

[Latinsky sanctio pragmatica] – druh základního zákona vyskytující se zejména ve feudálním právu jako norma, která měla být podle úmyslu zákonodárce nezrušitelná a nezměnitelná; a) nařízení vydané roku 554 císařem Justiniánem I. Tato obnovovala po porážče Totily práva římské šlechty v Itálii; b) nařízení francouzského krále Karla VII. vydané dne 7.7.1438 v Bourges. Základní dokument galikanismu. Pragmatická sankce vycházela z jednání basilejského koncilu, potvrzovala nadřazenost biskupů shromážděných na koncilu nad papežem, volitelnost biskupů a opatů a právo panovníka zasahovat do církevních záležitostí. Přestože platnost pragmatické sankce byla několikrát zrušena, v praxi se podle ní řídily vztahy mezi státem a církví ve Francii až do roku 1789; c) nařízení císaře Karla VI. ze dne 19.4.1713 o nástupnictví v habsburských zemích, které se zároveň stalo základním zákonem habsburského soustátí (od roku 1804 rakouské císařství, od roku 1867 Rakousko-Uhersko) trvalo do roku 1918. Vycházelo z „tajné rodinné smlouvy“ ze dne 12.9.1703 o rozdělení nástupnictví v zemích rakouských a španělských Habsburků (císař Leopold I., jeho synové Josef I. a Karel VI., tehdy jako Karel III. pretendent španělského trůnu). Byla vydána po smrti Josefa I., stanovila neoddělitelnost do té doby formálně nezávislých států ovládaných Habsburky (včetně Španělska) a přednostní dědické právo dcer Karla VI. Její platnost byla v praxi omezena výsledky rastattského míru z roku 1714 (ztráta Španělska). Pragmatická sankce byla císařem předložena ke schválení zemským sněmům: český ji přijal roku 1720 bez výhrad, uherský roku 1722 s omezením posilujícím zvláště postavení Uher. Chorvatský sněm uznal obsah pragmatické sankce již roku 1712 (tzv. chorvatská pragmatická sankce), aby obhájil státoprávní postavení Chorvatska, ohrožené nátlakem uherské šlechty. Mezinárodní uznání pragmatické sankce se stalo osou politiky Karla VI. a bylo ho dosaženo za cenu velkých ústupků (například rezignace na obchod s Indií). Přesto po smrti Karla VI. vystoupila proti dědickým nárokům Karlovy dcery Marie Terezie koalice evropských států (války o dědictví rakouské); d) Dne 31. 3. 1830 byl ve Španělsku zavedený nástupnický řád, který nahrazoval sálský zákon (platný od roku 1713) o přednosti nástupnictví všech mužů královského rodu před ženami. Pragmatická sankce byla návratem k tradičnímu nástupnickému systému. Schválena kortesy již v roce 1789, ale podepsána až roku 1830 Ferdinandem VII., který chtěl zajistit trůn svému přímému potomku, kterým pak byla Isabela II. Vyloučení králova bratra z nástupnictví se stalo podnětem ke karlistickým válkám.