karlistické války

Občanské války ve Španělsku v letech 1833–1839, 1847–1849 a 1872–1876, vyvolané karlistickými pretendenty a jejich přívrženci (viz též karlisté). Vznikly z dynastických sporů, nabyly charakteru soupeření mezi různými sociálními a národními skupinami. Dynastický spor vyvolal Ferdinand VII., když vyloučil pragmatickou sankcí roku 1830 z dědictví svého bratra Karla (Carlos María Isidro) a ustanovil za dědice trůnu svou dceru Isabelu II. Karlisté se opírali o vysoké kruhy španělské šlechty, církev a o severní oblasti země, Isabelu II. podpořily buržoazní kruhy, především liberálové, kteří docílili (roku 1834) vydání ústavy a tím přeměnu Španělska na konstituční monarchii. Isabela II. však byla nucena k ústupkům i vůči těm generálům, kteří potlačili karlistická povstání (J. Espartero, R. M. Narváez, L. O'Donnell, J. Prim y Prats). Vláda Isabely II. byla narušena vojenskými převraty, republickou revolucí roku 1868 a dočasným nástupem savojské dynastie (král Amadeus). Po roce 1872 získali karlističtí pretendenti podporu velké buržoazie, obnovili svobody (fueros) Basků a ovládli Kataláncii, Aragonii a Navarru. Neměli však již schopné velitele, byli poraženi a monarchii ve Španělsku obnovil syn Isabely II. Alfons XII.