romantismus

Hudba, [romantyzmus, francouzština], myšlenkové a umělecké hnutí. Vzniklo v Evropě na přelomu 18. a 19. století, v hudbě se jedná zhruba o období celého 19. století. Stejně jako pro ostatní druhy umění je pro hudbu typický odpor proti strnulým normám předchozí klasicistické estetiky. Zvyšuje se subjektivita hudebního výrazu, skladatelé se pod vlivem literatury přiklánějí k fantazijním látkám, vyjadřují svůj obdiv k přírodě. Mění se postavení umělce -hudebníka – přestává být závislý na svém pánovi a svým dílem hovoří sám za sebe. Skladebně došlo k uvolnění klasické formy (hlediska tektonická se podřizují stránce obsahové a výrazové) a stavebné pravidelnosti melodiky. Obohacena je také rytmická stránka (vyskutují se časté útvary tečkované, synkopické a nepravidelné) a harmonie (používá se chromatika, časté modulace). Důraz na zvukovou barvu vede k nové instrumentaci. Uplatňují se prvky lidové hudby (zejména idealizace lidových tanců). V rané fázi romantismu (asi v letech 1800–1830) se pěstovaly zvláště menší formy vokální (píseň, balada), v nichž básnické slovo napomáhalo výrazu, a klavírní (variace, fantazie, lyrický kus, idealizace tanců). Hlavními představiteli této epochy jsou F.Schubert, C.M.von Weber, F.Mendelssohn-Bartholdy, R.Schumann, F.Chopin. Od 30. let 19. století přinesl pronikavé změny novoromantismus. Hlavními formami se staly programní symfonie, symfonická báseň a hudební drama (H.Berlioz, F.Liszt, R.Wagner). S novoromantismem souvisí také vznik národních hudebních škol. V pozdním romantismu došlo (zvláště v symfonii) k určité syntéze klasických a romantických skladebných principů (např. ve tvorbě J.Brahmse, A.Brucknera) i k předjímání postupů hudby 20. století (G.Mahler).