Václav II. z dynastie Přemyslovců

*27.9.1271 – †21.9.1305, z dynastie Přemyslovců, od roku 1283 český a od roku 1300 polský král, syn Přemysla II. Otakara a Kunhuty. Po smrti jeho otce v bitvě na Moravském poli roku 1278 byly Čechy a poručnictví nad sedmiletým Václavem II. předány na 5 let Otovi Braniborskému. Již v únoru 1279 dal Ota Braniborský Václava II. s matkou uvěznit na hradě Bezdězu, odkud Kunhuta v květnu 1279 uprchla na Opavsko. Od září 1279 do května 1283 pobýval Václav II. nuceně na braniborském dvoře a české šlechtě byl vydán až po vyplacení 7000 hřiven stříbra. První období Václavova panování (do roku 1289) bylo ve znamení boje o moc v zemi mezi šlechtickými skupinami. V letech 1284–1285 získal převahu Záviš z Falkenštejna, který se s královnou oženil a Václava II. vychovával. Od července 1287 žila s Václavem II. jeho manželka Guta Habsburská (sňatek byl ujednán již vídeňským mírem roku 1276). Od zajetí (1289) a popravy (1290) Záviše z Falkenštejna upevňoval postupně Václav II. obratnou diplomacií svrchovanost královské moci v českém státě a jeho zahraniční politické postavení. Takticky přitom měnil své vztahy k Habsburkům (v letech 1292–1296 podporoval Adolfa Nasavského). Dne 4.3.1289 potvrdil Rudolf I. Habsburský českým králům kurfiřství a arcičíšnictví. Za svou královskou hodnost neuznával Václav II. žádný lenní vztah k římskoněmeckým panovníkům. Václav II. zaměřil expanzi českého státu na severovýchod (Polsko) a na západ (Míšeňsko). Užíval přitom především diplomatické prostředky. Postup do tehdy roztříštěného Polska zahájil podřízením hornoslezských knížat (roku 1289 bytomského, 1290 opolského a těšínského a roku 1292 ratibořského). Roku 1290 navrátil k Čechám království Kladsko, 1291 ovládl Krakovsko, 1292 vojenskou akcí dobyl Sandoměřsko, roku 1300 byl povolán do Velkopolska a stal se pánem východních Pomořan. V Hnězdně byl korunován za polského krále a získal svrchovanost nad Kujavskem. Oženil se s Piastovnou Eliškou Rejčkou. Zavedl v Polsku jednotnou správu, čímž podpořil utváření jednotného státu. Při rozšiřování české svrchovanosti západním směrem se roku 1289 neúspěšně pokoušel získat Drážďany. V roce 1291 ovládl Chebsko, roku 1292 jako říšskou zástavu Pliseňsko, 1293 zakoupil Pirnu, 1297 se stal říšským vikářem v Míšeňsku a získal pod kontrolu město Freiberg. Roku 1301 po vymření Arpádovců po meči byla Přemyslovcům nabídnuta skupinou uherských feudálů (M. Čák Trenčianský) uherská koruna. Přes částečný nesouhlas v královské radě přijal Václav II. uherskou korunu pro svého syna Václava III. (jako uherský král Ladislav V.). Za vlády Václava II. došlo k novému rozmachu českého státu. Zvyšovalo se bohatství městského patriarchátu, v zemi se rozšiřovala peněžní renta, vrcholného rozkvětu dosáhlo hornictví (zejména těžba stříbra na Kutnohorsku, těžba zlata v Kašperských Horách, Jílovém u Prahy a Rýmařově, těžba cínu v Krupce). V letech 1299–1300 uskutečnil Václav II. mincovní reformu a od roku 1300 dal razit ve Vlašském dvoře pražské groše, které plnily úlohu kvalitní středoevropské měny. Za Václava II. se konstituovaly jako města Plzeň a Kutná Hora. Z panovnické moci vydal Václav II. Ius regale montanorum (tehdy nejvýznamnější horní právo ve střední Evropě). Jeho snahy o kodifikaci českého feudálního práva a o založení univerzity narazily na nesouhlas šlechty, která si udržela výsadní postavení zejména na zemském soudě. Václav II. podporoval umění a vědu, na jeho dvoře působili tehdejší nejznámější minnesängři (Ulrich von Eschenbach, Heinrich von Meissen), došlo k novému rozkvětu gotického stavitelství, roku 1292 založil Václav II. Zbraslavský klášter. Aby si udržel nezávislost na šlechtě, pověřoval Václav II. řízením své politiky (zejména zahraniční) říšské preláty. Od roku 1296 byl českým kancléřem Petr z Aspeltu. Proti přemyslovskému panství v Uhrách se v letech 1302–1303 zformovala koalice neapolských Anjouovců a papeže Benedikta VIII., ke které se přidali římskoněmecký král Albrecht I. (expanze do Durynska a Míšeňska) a Vladislav I. Lokýtek (podněcoval ze zahraničí odboj v Polsku). Václav II. nabídl spojenectví proti papeži francouzskému králi Filipu IV. Sličnému. Ve válce s protičeskou koalicí vyklidil Václav II. na jaře 1304 Uhry (odvezl do Čech uherské korunovační klenoty). V říjnu vpadl do Čech Albrecht I., ale po neúspěšném obléhání Kutné Hory (hájené Jindřichem z Lipé) byl českým vojskem donucen k útěku. Těžké onemocnění tuberkulózou přimělo Václava II. k jednání o mír s Albrechtem I. Během jednání ve věku 34 let zemřel, jeho nástupci Václavu III. bylo 16 let.