Lída Baarová

*7.9.1914 (Praha, Rakousko-Uhersko) – †27.10.2000 (Salcburk, Rakousko), vlastním jménem Ludmila Babková, česká filmová herečka. Pocházela z dobře situované měšťanské rodiny, její otec byl úředníkem pražského magistrátu, matka chtěla být pěvkyní a příležitostně zpívala ve sboru a zahrála si i v několika filmech. Nejprve studovala gymnázium, v roce 1930 přešla na konzervatoř, kterou však musela kvůli účinkování ve filmu opustit. Před kamerou debutovala v roce 1931 v nenáročné komedii Kariéra Pavla Čamrdy a poté již započala její závratná, leč i tragická kariéra (své umělecké jméno si zvolila podle spisovatele J. Š. Baara). Díky svému atraktivnímu zjevu šla, až na několik výjimek, z jednoho pokleslého filmu do druhého (jen v roce 1932 jich natočila osm), jejím dvorním režisérem se stal specialista na lidovou zábavu Vladimír Slavínský. Nevyhýbala se ani účinkování na divadelních scénách (např. v Divadle Vlasty Buriana, za okupace dokonce v Národním divadle), ovšem bez většího úspěchu a ohlasu. V letech 1935–1938 natáčela v Německu u známé společnosti UFA a pod vedením významných německých režisérů (mj. Gerharda Lamprechta), kde si získala renomé evropské hvězdy a dokonce dostala nabídku od americké společnosti MGM, kterou však neprozřetelně odmítla, čehož do konce života trpce litovala. V roce 1935 natočila svůj nejvýznamnější a nejslavnější německý film Barkarola, ve kterém byl jejím partnerem populární německý milovník Gustav Frölich, s nímž měla poté několik let poměr (ale neprovdala se za něj, jak uvádějí některé zdroje). V pauzách se vracela do českých ateliérů, kde na konci 30. let vytvořila své nejlepší role, zejména v dramatech Otakara Vávry. Ač se o politiku a tehdejší dění v Německu nezajímala, byla do něho vtažena a přišla do styku s nacistickými pohlaváry a zapletla se s ministrem propagandy Josephem Goebbelsem, jehož se podle mnohých životopisných verzí stala milenkou (ona sama to však popírala). Nakonec musel zasáhnout A. Hitler, který Goebbelsovi zakázal stýkat se s ní a Baarové bylo zakázáno účinkování v německých filmech. Navíc byla sledována gestapem a nesměla opustit Německo, z něhož však po obsazení Sudet za dramatických okolností uprchla. Do roku 1941, kdy ji bylo zakázáno filmování, natočila v Praze několik filmů a poté přijala nabídku do Itálie, kde v letech 1942–1944 vytvořila několik filmových rolí, ale po pádu Itálie byla pod dohledem SS transportována zpět do protektorátu. V posledních týdnech před koncem války se pokusila uprchnout do Bavorska, byla však zajata a vyslýchána Američany, kteří ji dokonce zavřeli do psychiatrické léčebny a v září 1945 předali zpět do Prahy, kde byla okamžitě uvězněna, obviněna z velezrady a téměř rok a půl vězněna, aniž jí byla prokázána jakákoliv spolupráce s nacisty a činnost proti republice. Nicméně veškeré další umělecké aktivity jí byly zakázány. V tomto období prožila i rodinnou tragédii – její otec vážně onemocněl (byla mu amputována noha), matka zemřela při jednom z výslechů a její mladší sestra, nadaná herečka Zorka Janů, pod tlakem událostí a české štvanice spáchala 24. března 1946 sebevraždu. V červenci 1947 se Baarová provdala za Jana Kopeckého, potomka slavného loutkářského rodu a synovce tehdejšího neblaze proslulého komunistického ministra informací Václava Kopeckého. Po převratu v únoru 1948, kdy se její život ocitl v bezprostředním ohrožení, před komunistickým terorem za mimořádně dramatických okolností uprchla do Rakouska. Po mnoha peripetiích (nějakou dobu pobývala i v Argentině) se usadila v Itálii, kde se seznámila s významnými představiteli italského neorealismu a mj. si zahrála ve slavném filmu F. Felliniho Darmošlapové. Několik bezvýznamných filmů natočila také ve Španělsku, ale její filmová kariéra v té době již pozvolna vyhasínala (definitivně se uzavřela v roce 1957) stejně jako manželství, které skončilo rozvodem. Do konce 60. let pak hostovala na německých a rakouských scénách (mj. Věc Makropulos, Morálka paní Dulské, Hořké slzy Petry Kantové). V roce 1969 se provdala za významného rakouského lékaře Kurta Lundwalla, který však v roce 1972 zemřel. Poté až do konce života žila v Salzburgu, po roce 1989 několikrát navštívila Prahu. Zemřela osamělá, zapomenutá, bezdětná a nakonec i zbavená svéprávnosti ve věku 86 let, pohřbena je v rodinném hrobě v Praze. O jejím životě a tvorbě (a s její účastí) vznikly dokumenty Vstaň a jdi dál (1990), Sladké hořkosti Lídy Baarové (1995, režie Helena Třeštíková) a Život herečky Lídy Baarové v pohledu Otakara Vávry (1995). Ona sama zachytila svůj život v knize Útěky (1983), která na počátku 90. let vyšla v rozšířené a upravené verzi pod názvem Života sladké hořkosti. Z dalších publikací si zaslouží pozornost knihy Stanislava Motla Prokletí Lídy Baarové (2002) a Ondřeje Suchého Tři životy Lídy Baarové (2010). Vybraná filmografie: české filmy (1931–1941): sladkobolný příběh z konce 19. století podle románu Ignáta Hermanna Kariéra Pavla Čamrdy (1931), lidová komedie podle divadelní hry Františka Langra Obrácení Ferdyše Pištory (1931), zdařilá burianovská komedie Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1932), komedie podle dvou her Divadla Vlasty Buriana Funebrák (1932), lidová komedie z prostředí Kampy Malostranští mušketýři (1932), volné pásmo scén z románu K. V. Raise Zapadlí vlastenci (1932), operetní komedie Jsem děvče s čertem v těle (1933), lidová komedie o následcích prohýřené noci podle divadelní hry Olgy Scheinpflugové Okénko (1933), další lidová komedie podle O. Scheinpflugové Madla z cihelny (1933), komedie podle divadelní hry Bedřicha Vrbského Její lékař (1933), příběh o lásce a českém letectví Dokud máš maminku (1934), volné zpracování úspěšné divadelní hry Františka Langra o znuděných milionářích Grandhotel Nevada (1934), operetní komedie Na růžích ustláno (1934), komedie Pokušení paní Antonie (1934), melodrama podle divadelní hry Evžena Hollého Zlatá Kateřina (1934), lidová komedie z prostředí módního návrhářství Švadlenka (1935), sentimentální příběh Komediantská princezna (1935), rodinné drama podle divadelní hry Viléma Wernera Lidé na kře (1937), mimořádně zdařilý přepis románu Marie Majerové Panenství (1937), letní romance podle románu Václava Kršky Odcházeti s podzimem s názvem Ohnivé léto (1939), úspěšná komedie Dívka v modrém (1940), kostýmní romance podle novely Honoré de Balzaka Maskovaná milenka (1940), melodrama podle románu Ignáta Herrmanna Artur a Leontýna (1940), komedie Život je krásný (1940), romantický příběh hudebního skladatele Za tichých nocí (1940), adaptace divadelní hry J. K. Tyla Paličova dcera (1941), drama podle románu K. M. Čapka-Choda a poslední český film L. Baarové Turbína (1941); německé filmy (1935–1938): úspěšné romantické drama Barkarola (1935), drama Muž přes palubu (1935), válečné drama Zrádce (1936), drama Zlomená křídla (1937), drama Meziaktí (1936), drama podle Dostojevského novely Hráč s názvem Hazardér (1938), drama Netopýr (1937), romantické melodrama Legenda lásky (1938); italské filmy (1942–1944): drama Její cesta (1943), drama Kněžský klobouk (1943), drama Nosorožec (1943), romantický příběh Půvab (1943), historické drama Pekařka (1944), komedie Mě neoklameš (1943); italské a španělské filmy (1950–1957): romantický příběh Milenci z Ravella (1950), drama Náklaďák (1950), drama Nevinní musí platit (1951), drama Pomsta bláznivé ženy (1952), drama Soucit s padlými (1953), portrét společnosti lázeňského městečka v režii F. Felliniho Darmošlapové (1953), dramata Míšenka (1955), Strach (1956), Všichni jsme důležití (1956), komedie Cesta snoubenců (1956), Batalion stínu (1957), válečné drama Nebe v plamenech (1957), drama Krvavá rapsodie (1957).