Otakar Vávra

*28.2.1911 (Hradec Králové, Rakousko-Uhersko) – †15.9.2011 (Praha), významný český filmový režisér, scenárista a pedagog. Po maturitě na střední škole v Brně (1928) studoval na brněnské technice architekturu, ale studia nedokončil, neboť u něho převážil zájem o film. V Brně se seznámil s avantgardním divadelním režisérem E. F. Burianem, který mu umožnil přejít do Prahy. Tam se angažoval jako filmový kritik a jako člen pokrokově smýšlející inteligence Levá fronta se mj. podílel na akcích spojených s předváděním avantgardních filmů a sám ve 30. letech několik experimentálních snímků natočil (Moderní výroba obuvi, Světlo proniká tmou, Žijeme v Praze, Listopad, Na sto procent). Současně pracoval jako asistent režie na několika hraných filmech a také jako scenárista (Ze světa lesních samot, Bezdětná, Uličnice, Maryša, Jedenácté přikázání, Ulička v ráji, Mravnost nade vše, Hlídač č.47, Její pastorkyně aj.). Jako samostatný režisér začal tvořit těsně před druhou světovou válkou a do české kinematografie tak poprvé vstoupila osobnost spojující nesporné umělecké nadání, vysoký stupeň vzdělanosti a dokonalou znalost filmového řemesla. Brzy proslul jako vynikající adaptátor literárních děl, často s historickými náměty, navíc tehdejší českou kinematografii, orientovanou především na nenáročné komedie, obohatil o žánr psychologického filmu. Vždy usiloval o plnohodnotné a umělecké dílo, hodně spoléhal na herecké výkony (nejčastěji si vybíral kvalitní herce z Národního divadla a z dalších významných pražských divadel). Rovněž během nacistické okupace natáčel bez omezení nákladné a kvalitní filmy, které výrazně převyšovaly dobový průměr a v nichž herecky využíval tehdejší filmové hvězdy (Adina Mandlová, Nataša Gollová, Lída Baarová aj.). V natáčení nákladných projektů pokračoval i bezprostředně po osvobození, kdy se přizpůsobil novým společenským a politickým poměrům. Aktivně se podílel na znárodnění československé kinematografie, v letech 1947–1951 a 1954–1956 byl uměleckým šéfem jedné z tvůrčích skupin Filmového studia Barrandov, v letech 1951–1954 byl členem jeho kolektivního vedení. V té době také začala jeho velká a nikdy nepřerušená kariéra, která (po budovatelské a husitské trilogii z 50. let) kulminovala v 60. letech, kdy v jeho tvorbě zazněly lyrické tóny a kdy také natočil své nejskvostnější filmy – Zlatá reneta, Romance pro křídlovku a zejména mistrovské (nelyrické) Kladivo na čarodějnice, které lze právem považovat za jeho vrcholné dílo. Po roce 1970 strávil několik let natáčením mohutně koncipované, avšak ideologickým požadavkům tehdejší doby podřízené trilogie z českých a slovenských válečných dějin (Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy). V 80. letech natočil ještě několik snímků převážně s historickými náměty (často ve scenáristické spolupráci se spisovatelem M. V. Kratochvílem), jeho hraná tvorba se uzavřela v roce 1989 snímkem Evropa tančila valčík. Od té doby se k režii dostal jen vyjímečně – natočil např. epizodu o Lídě Baarové do cyklu GENUS (1995), středometrážní dokument Moje Praha (2002) a také hudební videoklip Hlava kance (2006). Jako jedinečný pamětník vystupoval často v různých dokumentech a pořadech. Významná byla i jeho velmi ceněná činnost pedagogická. V roce 1946 stál u zrodu FAMU, kde založil katedru režie, na které přednášel nepřetržitě až do roku 2008 (od roku 1963 jako profesor), v letech 1957–1971 byl jejím vedoucím a zejména na přelomu 50. a 60. let vychoval řadu významných představitelů tzv. české nové vlny (jeho posluchači byli mj. V. Chytilová, M. Forman, J. Menzel, J. Schmidt) a někdy bývá považován za otce tohoto uměleckého proudu. Své vzpomínky na profesionální dráhu zachytil v knihách Zamyšlení režiséra (1982) a Podivný život režiséra (1996). Během své mimořádně dlouhé umělecké dráhy mohl a dokázal točit za všech režimů, byl protěžován komunistickými představiteli, stal se do značné míry kontroverzní, zatracovanou i obdivovanou osobností, ale svým mohutným dílem, kterému takřka nikdy nechyběla vysoká profesionální i umělecká kvalita a které získalo řadu ocenění, se stal jedním z největších českých filmařů, jehož význam pro českou kinematografii je neotřesitelný. O. Vávra obdržel během své kariéry řadu tehdejších státních vyznamenání – titul zasloužilý umělec (1955), titul národní umělec (1968), Řád republiky (1981) aj. Získal mj. Českého lva za dlouholetý přínos českému filmu (2001), Cenu za mimořádný umělecký přínos světovému filmu na MFF v Karlových Varech (2001) a prezidentskou medaili Za zásluhy (2004). Jeho koníčkem byl golf a jeho druhou manželkou režisérka Jitka Němcová.

Vybraná filmografie (režie + scénář nebo spolupráce na něm): mírně ironická komedie podle divadelní hry Františka Langra Velbloud uchem jehly (1936, spol. na režii s Hugo Haasem), svěží adaptace známé novely Aloise Jiráska Filozofská historie (1937), psychologické drama podle románu Marie Majerové Panenství (1937), renesanční komedie o pověstném frejíři podle dvou her Ladislava Stroupežnického Cech panen kutnohorských (1938; pohár LUCE na MFF v Benátkách), úspěšná komedie Dívka v modrém (1939), efektní adaptace stejnojmenného románu K. J. Beneše Kouzelný dům (1939), adaptace generačního románu K. M. Čapka – Choda Humoreska (1939), letní milostný příběh podle románu Viléma Mrštíka Pohádka máje (1940), romantický kostýmní snímek podle novely Honoré de Balzaka Maskovaná milenka (1940), melodramatický příběh svobodné matky podle románu Marie Pujmanové Pacientka doktora Hegla (1940), adaptace dalšího románu K. M. Čapka – Choda Turbína (1941), příběh začínající herečky Okouzlená (1942), sentimentální komedie Přijdu hned (1942), příběh prodavaček obchodního domu Šťastnou cestu (1943), historické drama podle románu Zikmunda Wintera Rozina sebranec (1945), dokumentární snímky Vlast vítá (1945) a Návrat prezidenta dr. Edwarda Beneše do Prahy (1945), střihový dokument o pražském povstání Cesta k barikádám (1946), historický snímek podle povídky Z. Wintera Nezbedný bakalář (1946; uveden na MFF v Cannes), psychologický komorní snímek na téma dospívání podle novely M. Pujmanové Předtucha (1947; uveden na MFF v Locarnu), působivá, expresionisticky laděná adaptace známého románu Karla Čapka Krakatit (1948), adaptace povídky Jana Drdy Němá barikáda (1949), drama o poválečném osídlování pohraničí podle románu Václava Řezáče Nástup (1952), výpravná, ale tehdejší ideologickou rétorikou poznamenaná „husitská trilogie“ na motivy románů Aloise Jiráska Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956), adaptace románu Jana Otčenáška o událostech února 1948 Občan Brych (1958), drama z hornického prostředí podle románu K. Čapka První parta (1959), adaptace divadelní hry Františka Hrubína o sváru lásky a maloměšťáckého skepticismu a egoismu Srpnová neděle (1960), staropražské sociální drama podle románu Gézy Včeličky Policejní hodina (1960), dokument Národní umělec Zdeněk Štěpánek (1960), polyekranovým způsobem natočené drama podle divadelní hry Ludvíka Aškenazyho Noční host (1961), příběh ze života Boženy Němcové Horoucí srdce (1962), výtečná adaptace novely F. Hrubína o muži, jenž promarnil všechny příležitosti nalézt životní štěstí, Zlatá reneta (1965; Zlatá mušle na MFF v San Sebastianu a další mezinárodní ocenění), vynikající lyrická úvaha o lásce, životě a smrti podle básně F. Hrubína Romance pro křídlovku (1966; uvedeno na několika mezinárodních festivalech), adaptace románu Vladimíra Neffa Třináctá komnata (1968; Stříbrná Apsara na MFF v Kambodži), mistrovské a nadčasové historické drama, zachycující podle soudních zápisů a knihy Václava Kaplického obraz losinských a šumperských čarodějnických procesů z let 1678–1695 Kladivo na čarodějnice (1969; cena na MFF v Mar del Plata), mohutně koncipovaná koprodukční trilogie, zachycující historické události od mnichovské zrady v roce 1938 přes vznik československé vojenské jednotky v Sovětském svazu až po pražské povstání v květnu 1945 Dny zrady I a II (1973), Sokolovo (1974) a Osvobození Prahy (1975), komorní snímek o citovém vzplanutí Jana Nerudy a Karolíny Světlé Příběh lásky a cti (1977), druhá, aktualizovaná a dobové ideologii podřízená adaptace románu K. Čapka Krakatit pod názvem Temné slunce (1980), historický velkofilm na motivy románu M. V. Kratochvíla Putování Jana Amose (1983), historické drama o hereckém životě v 17. století podle novely M. V. Kratochvíla Komediant (1984), historický snímek podle divadelní hry F. Hrubína Oldřich a Božena (1984), příběh rakousko-uherské konfidentky podle novely M. V. Kratochvíla Veronika (1985), historické drama o událostech roku 1914 podle románu M. V. Kratochvíla Evropa tančila valčík (1989), portrét známé herečky Lída Baarová očima Otakara Vávry pro pořad GENUS (1995), středometrážní dokument Moje Praha (2002), dokument o výtvarnici Ester Krumbachové Pátrání po Ester (2005, účinkující), videoklip k písni Hlava kance z alba Michala Horáčka a Petra Hapky Strážce plamene (2006).